Poznávání

Metodu poloumělého výtěru candáta na přenosná výtěrová hnízda zavedl a propracoval nestor českého rybníkářství Josef Šusta koncem 19. století na Třeboňsku.

Vodní rostliny byly odjakživa neoddělitelnou součástí vodního ekosystému. Rozdělují se na vyšší a nižší. Většinový podíl primární produkce (až 90 %) připadá na nižší rostliny. Do těch řadíme sinice a řasy, které jsou nejenom producenty kyslíku, ale také potravou pro zooplankton a další malé vodní organizmy.

Trávicí ústrojí ryb umožňuje rybám příjem potravy s následným trávením a vstřebáváním živin. Podstatným způsobem se liší u kaprovitých a dravých ryb. Začíná ústním otvorem a pokračuje ústní dutinou, na kterou navazuje hltan, jícen, žaludek, střeva a řitní otvor.

Kapr obecný (Cyprinus carpio) se řadí mezi naše původní ryby, protože je na našem území přes 1000 let. Je tradiční rybou zejména o Vánocích a také naší nejznámější rybou.

Už naši prapředkové před tisíci lety měli problém s uchováním přebytků po úspěšném lovu. Týkalo se to masa suchozemských zvířat i ryb. Zřejmě zcela náhodou přišli na to, že menší kousky masa dokážou slunce a vítr poměrně rychle usušit a tím i zakonzervovat.

Je celkem přirozené, že se rybáři při výkonu rybářského práva občas setkávají s terminologií jiných oborů, které mají vztah k vodnímu prostředí.

Královnou našich řek byla odjakživa parma obecná (Barbus barbus). I z tohoto důvodu je po této rybě zcela právem pojmenováno jedno rybí pásmo.

Všichni, kdo mají co do činění s rybami, vědí, že nebýt umělého výtěru ryb, jejich líhnutí v přístrojích a jejich následný odchov a vysazování, nebyla by v našich vodách ani šupina. Tím míním rybářské revíry. Komerční chov ryb do prodejní sítě je jiná kapitola.

Generační ryby odlovujeme z matečních rybníků a následně je přemisťujeme do manipulačních rybníčků, kde můžeme pozorovat připravenost generačních ryb.

Kapr obecný se v současnosti vytírá především řízenou reprodukcí (umělý výtěr). V minulosti se využívalo také přirozeného výtěru (neboli staročeské metody výtěru) a poloumělého výtěru v Dubraviových rybníčcích.

Možná si tu rybu matně vybavujete: pěkně nazlátlé tělo, oranžové ploutvičky, krásné oblé tvary. A zároveň opatrné záběry na splávek a nekonečné ťukání před jeho rozjetím či potopením.

Jednou z rybářských dovedností by mělo být i hlubší porozumění rozborům vody. Tedy mít schopnost základní rozbor vody provést a umět ho také interpretovat. Na rybnících jde především o kyslík, teplotu, pH, alkalitu, amoniak a průhlednost. Na tato stanovení poslouží oximetr a rybářská COMBI souprava.

Postup, při kterém se váčkový plůdek štiky obecné vysazoval (stále vysazuje) přímo do výtažníků nebo hlavních rybníků je možné z dnešního pohledu považovat za sice nenáročný, ale málo efektivní. Při této víceméně zastaralé variantě chovu nelze eliminovat značné ztráty zejména v rané fázi vývoje plůdku po vysazení, mimo jiné z důvodu kanibalizmu.

K samotnému chovu ryb odjakživa patřila i přeprava. V dobách dávných se ryby přepravovaly pomocí koňských spřežení. K převozu se využívalo dřevěných sudů nebo se kapři převáželi jen na mokré slámě překrytí mokrým plátnem (aby neoschli a neomrzli).

I naši předkové museli řešit problémy se zanášením rybníků sedimenty. Jenomže v minulosti bylo tempo přírůstku sedimentů určitě výrazně pomalejší. Tomu také odpovídají metody, které při údržbě rybníků používali.