Poznávání

Pohyb ryb v jejich přirozeném prostředí závisí především na dvou fyzikálních veličinách – hustotě prostředí a rychlosti vodního proudu. Nezanedbatelnou roli samozřejmě hrají morfologické a fyziologické adaptace ryb.

Při vyslovení slov ryba a parazit se většině rybářů zřejmě vybaví ryby napadené pijavkami, tasemnicemi, kapřivci nebo jinými trapiči, kteří znepříjemňují rybám život a leckdy mají za následek i jejich smrt. Může ale nastat situace, že se z beránka stane vlk a jako parazit se chová ryba?

Každý z nás se dívá na svou oblíbenou řeku a krajinu kolem ní osobitým způsobem přes své neopakovatelné zkušenosti, zážitky a pocity. Právě proto jí mnozí z nás dávají různé přívlastky, kterým nemusejí všichni rozumět.

Jistě jste mnozí v poslední době dostali emailem kratičký film o vraku auta, z něhož se po vytažení na břeh vysypalo množství pěkných sumců. Pro laiky možná udivující, většině rybářů ale vcelku známá skutečnost.

Během milionů let vývoje se u vodních živočichů, potažmo později u těch, kteří vstupují do vody jenom občas, opakovaně „proměnila“ ocasní část těla v orgány pohybu připomínající svou funkcí lidské vynálezy – lodní šroub a kormidlo.

V roce 1992 byla během uragánu Andrew zničena akvária Oceanária na Floridě, ze kterého do mořských vod uniklo šest perutýnů ohnivých. Perutýn ohnivý (Pterois volitans) je pozoruhodná, dekorativní a jedovatá mořská ryba z čeledi ropušnicovití, která přirozeně žije v Indopacifické oblasti.

Výskyt a početnost ryb v našich vodách jsou dány pestrou směsicí faktorů, které dohromady spoluvytvářejí zajímavou mozaiku různě hodnotných rybích společenstev. Pomineme-li obvykle dobře připravené stojaté soukromé vody, kde se nezřídka prohánějí i ryby z vod svazových (v lepším případě), nebo ryby ukradené při nelegálním rybolovu na vodárenských nádržích (v horším případě), pak není mnoho revírů, kam by se rybář opravdu rád vracel, kde by si skutečně skvěle zachytal.

Stoletý úhoř novozélandský (A. diefenbachií) byl v roce 1980 zjištěn na Novém Zélandě. V Evropě jsou čtyřicetiletí úhoři říční pravidelně nalézáni v irských jezerech a ze zajetí jsou známi i úhoři starší.

Dva a půl tisíce let se snaží lidé odhalit život úhořů říčních, těchto tajemných ryb. A dodnes není o nich vše známé. Zájem o život úhořů vznikl hlavně tím, že lidé v řekách viděli mladé i dospělé úhoře, ale nikdy neviděli jejich jikry a neviděli úhoře ve tření, což ostatně platí dodnes. A to je odlišovalo od ostatních známých ryb. Proto ve vzdálenější i novější době vznikly nejrůznější teorie o jejich původu.

Určitě nejsem sám, koho zajímají šikovné kousky různých živočichů, které naznačují, že inteligencí nebyl obdařen pouze člověk. Dlouho jsem se z nich těšil hlavně při prohlížení krátkých filmových šotů, které kolují po internetu, nebo je znám z literatury.

Každý český rybář jistě zná nejrůznější rybářské legendy. Mnohdy jde o historky, které jsou předávány z generace na generaci už po celá desetiletí. Zřejmě nejúžasnější jsou však neuvěřitelné příběhy o sumci velkém (Silurus glanis).

Tento poměrně jednoduchý název je mnohdy ukryt pod málo známým termínem pohlavní dimorfizmus. I tak složitý a už velmi odborný termín však neskrývá nic jiného než rozdílnost mezi pohlavími.

Akvaponie je metoda produkce potravin, která spojuje akvakulturu (chov ryb) s hydroponií (pěstování rostlin bez půdy). Využívá jejich symbiózy a s pomocí bakterií dosahuje maximálního využití vstupů. Výsledkem jsou zdravé a chutné ryby a čerstvá zelenina po celý rok.

Snad každému je srozumitelné prastaré moudro, že ryba smrdí od hlavy. Rybáře by ale měla rybí hlava zajímat i z jiných hledisek. Kromě obecně známých vnějších znaků (tlamka, oko), lze totiž na ní najít i některé další druhově specifické morfologicko-anatomické znaky (např. vousky), podle nichž lze poznat, s jakým rybím druhem máme do činění.

Patří už tradičně mezi nejoblíbenější ryby. V souvislosti s možností lovit obrovské exempláře sumců na jihu Evropy (Španělsko, Itálie) adekvátně vzrostla i popularita tohoto vousatého krále evropských i našich vod.