Pstruh duhový

Poznávací znaky

• Tvarem těla se podobá pstruhovi obecnému formě potoční, tělo je však o něco užší a vyšší, ústa jsou menší, horní čelist dosahuje nebo mírně přesahuje zadní okraj oka.
• Nozdry jsou uprostřed mezi špičkou rypce a předním okrajem oka.
• Ocasní ploutev je vykrojená, pouze u velkých jedinců bývá uťatá nebo i vypouklá.
• Hřbet bývá tmavozelený, někdy s hnědavým tónem, boky světlejší, břicho zelenošedé až modrošedé s fialovým nádechem, někdy bílé či stříbřité.
• Na těle, zvláště na hřbetní straně, jsou nepravidelné černé skvrny (bez světlého lemování). Tyto skvrny jsou také na tukové ploutvičce, hřbetní a ocasní ploutvi a často i na břišních, prsních a zejména na řitní ploutvi.
• Duhový pás se táhne kolem postranní čáry, intenzivně je vybarvený u mlíčáků v době tření. Je sytější u jedinců chovaných v chladné vodě, pokud jsou pstruzi chováni v kaprových rybnících, údolních nádržích a zejména v intenzivních chovech, mají tendenci duhový pás ztrácet.

• Od pstruha obecného a sivena amerického se liší drobným hustým černým tečkováním těla i ploutví (zejména ocasní ploutve, což je nejmarkantnější znak, protože pstruh obecný ani siven většinou nemají ocasní ploutev tečkovanou vůbec, nebo u velkých jedinců jen její vnější boční okraje), a načervenalým duhovým pásem středem boků.

Pstruh obecný
lososovití

Siven americký
lososovití

Pstruh duhový byl v roce 1880 dovezen ze Severní Ameriky do Německa a odtud se v roce 1888 dostal do Čech.

Později byl několikrát opětovně dovezen, takže geneticky jde u nás o směs odlišných plemen nejen z USA, ale i z různých evropských států.

Pstruh duhový obývá tekoucí vody, potoky a říčky v podhůří a nížinách, kde v létě teplota vody nepřesahuje 17–18 °C.

Je třeba připomenout, že pstruh duhový nevytváří v našich vodách stabilní populace spočívající na přirozené reprodukci, jeho výskyt v rybářských revírech je závislý na vysazování násad (většinou v lovné velikosti) z umělých chovů.

V prudce tekoucí vodě se zdržuje u břehů.

V době lovu náletové potravy (ráno a večer) se vyskytuje u hladiny, mimo tuto dobu v polovině vodního sloupce nebo u dna, na rozdíl od pstruha obecného není teritoriální a nevyhledává úkryty.

A údolních nádržích a jezerech se pohybuje a loví hlavně v celém vodním sloupci.

V tekoucích vodách má největší význam bentická potrava (larvy jepic, pošvatek, larvy a kukly chrostíků, larvy a kukly pakomárů)

Koncem jara, v létě a na podzim převládá náletový hmyz, při deštích potrava splavená z okolních pozemků, zejména hmyz a máloštětinatci.

U větších jedinců se v potravě objevují drobné rybky.

V údolních nádržích převládá v potravě plankton (zejména větší perloočky) nad bentosem.

V kaprových rybnících se živí perloočkami, larvami a dospělci vodního hmyzu, náletovou potravou a zčásti konzumuje i potravu předkládanou kaprům.

V době výtěru migruje do potoků a říček se štěrkovitým dnem.

Většina mlíčáků dospívá ve věku dvou let, jikernačky ve 2.–3. roce.

Přirozený výtěr probíhá na jaře, v pramenitých, relativně teplých vodách již v lednu a únoru, ve vyšších polohách později (květen). V ČR nebyl přirozený výtěr pstruha duhového prokázán.

Některá plemena využívaná v intezivních chovech se vytírají na podzim od října do prosince.

Podobně jako u pstruha obecného přívlačí nebo muškařením s obdobnými nástrahami.

Při zaseknutí se pstruh duhový usilovně brání typickými skoky nad hladinu.

Pstruh duhový dobře snáší pomaleji tekoucí i stojatou vodu – hlavně čerstvě vysazené ryby z intenzivních chovů jsou zvyklé na příjem granulovaného krmiva, proto běžně berou i na rostlinné nástrahy.

Velké oblibě se mezi rybáři těší pstruhové rybníky, do nichž jsou pravidelně vysazováni pstruzi duhoví z chovu. Tyto ryby jsou mnohem méně plaché než divoce žijící pstruzi. Protože jsou kromě toho zvyklí na umělou potravu, dají se snadno ulovit.

Poslední dobou se šíří lov těchto pstruhů na dírkách vyvrtaných v ledu zamrzlých rybníků. V dírce loví rybář buď na plavanou, nebo pomocí vertikální přívlače.