Není tomu tak dávno, kdy podoustev říční (Vimba vimba) tvořila v našich parmových revírech nespočetná hejna napříč celou republikou. Byla zde často i nejpočetnější rybou – rybolov proto dělal radost nejednomu rybáři. Bohužel po nekontrolovatelném přemnožení kormorána byla tato ryba jedničkou na jeho jídelníčku.
text: Petr Svatek
Na některých úsecích Berounky, Sázavy a jiných řek dokázali kormoráni podoustev vyhubit v podstatě za jedinou zimu. Dnes se s ní můžeme setkat jen zřídka. I přes velikou snahu navrátit tuto rybu do našich řek jsou početné populace těchto ryb nenávratně pryč.
Pokud se této rybě daří a v tocích vytvoří velmi početné populace, má stejně jako cejn tendenci zakrňovat – jedinci pak často nepřesahují 30 cm. Kromě kormoránů je velkým nepřítelem podouství nekontrolovatelné upravování řek a obhospodařování upřednostňující kapra. Dalším negativním aspektem jsou jezy, které jsou na našich řekách za každým rohem a z řek dělají spíše cejnová a zabahněná pásma.
V dnešní době můžeme najít podoustev ve větším počtu třeba na Vltavě v Českých Budějovicích, na Otavě v Písku a také na řece Ohři. Na Berounce, Sázavě, Lužnici a plzeňských řekách je její výskyt sporadický. Objevuje se samozřejmě i na moravských řekách Moravě a Dyji, protože na Dunaji se této rybě pořád dobře daří.
Občas se vyskytuje i v údolních nádržích, do kterých ústí nějaké řeky. Zářným příkladem je (nebo spíše byla) vodní nádrž Vrané u Prahy, kde tyto ryby dosahovaly kapitálních velikostí a atakovaly hranici 60 cm.
Velká část rybářů se s touto rybou setká jen velice zřídka. A to je i důvod, proč ji mnoho rybářů zaměňuje s ostroretkou. Tvar těla mají sice velmi podobný, ale tlama a zbarvení ryb se markantně liší. Tlama podoustve je kulatá, masitá a spodního postavení s výrazným rypcem.
Ostroretka má ústa rovná připomínající svěrák nebo dvě stěrky proti sobě. Ostroretka má torpédovitý zploštělý tvar. Hřbet bývá více či méně hnědo-tmavý. Boky jsou stříbrné. V období jara není výjimkou nažloutlé zbarvení spodku těla. V době tření mají mlíčáci svatební šat.
V tomto období se jim zvýrazní tmavé zbarvení na hřbetě a ploutve mívají až cihlový nádech. U mlíčáků se ještě vyskytuje jemná třecí vyrážka. Pokud ryby ještě nejsou dospělé, mají většinou stříbrné zbarvení po celém těle, hřbet je pak lehce tmavší.
Přirozenou a prioritní potravou je zoobentos (larvy hmyzu, chrostíci, jepice, blešivci aj.). V letních měsících nepohrdne ani vodními řasami. Mlíčáci podouství pohlavně dospívají mezi 2. a 3. rokem života, jikernačky zhruba o rok později.
Výtěr podouství je vždy vícedávkový, s rozestupem 2 až 3 týdnů. Staří jedinci se většinou vytírají naráz jen v jedné dávce. Tření probíhá skupinově na štěrkové až kamenité dno v mělkých a proudných úsecích řek, kde ryby očistí dno od jemných nečistot.
Jikry jsou lepivé a zachytávají se mezi štěrkem nebo na kamenech. Plodnost jikernačky je závislá na velikosti ryby. Ryba velkých rozměrů ve středních letech je schopna produkovat přes 200 tisíc kusů jiker. U ryb nad 8 let plodnost klesá.
Rybolov této ryby není obtížný, jen je potřeba vědět, kde ryby jsou. Její specifické trhavé a často „nesekatelné“ záběry na sebe pak nenechají dlouho čekat. Jako nástrahu lze použít živočišnou potravu – červy a žížaly. Z rostlinné potravy nepohrdne kolínky ve strouhance, pařeným rohlíkem či kukuřicí.
Diskuze k článku (0)