Parma, bojovnice z proudů

Parma je ryba, kterou si mnoho rybářů cení pro její velkou sílu, bojovnost a jejímu lovu se intenzivně věnují. Jiní ji zaseknou jen náhodně při lovu jiných ryb a je spousta takových, kteří si na parmu ještě nesáhli, což není tím, že by byla parma nějak obzvláště opatrná nebo rybáři nešikovní, ale prostě je to ryba v některých řekách vzácná. Někde ji nenajdete vůbec.

text: Milan Tychler

Vlastně je to tak, že bývalé bohatství parem některých našich řek už pominulo. Bohatstvím parem byla známá především Berounka a na Moravě řeka Bečva. Ale i sama řeka Morava je domovem mnoha pěkných parem. Kdo by neznal Zlaté úhoře, ať knižní nebo filmové zpracování a scénu, kdy pan Prošek s ostatními loví parmy pod jezem a na pruty si dávají drát.

Tenkrát bylo na Berounce parem jako máku. Jsou tam pořád, jenže o máku už se hovořit nedá. Velké bohatství parem na Bečvě popisuje i pan Zdeněk Šimek ve své povídkové knížce Z rybářova zápisníku. To ještě nebyla tato řeka zregulovaná. V hlubokých tůních žila spousta nádherných ryb, ale nejen parem, ale i mníků.

Bohužel, menší řeky jsou hodně zranitelné a jen těžko odolávají pohromám v jakékoli formě. Dříve to byly otravy, pak regulace a v poslední době hlavně kormoráni, kteří naše vody naprosto decimují.

Parma je silná, houževnatá, ale také naprosto bezbranná

Kdysi jsem zastihl hejno kormoránů při plenění zimoviště parem. S rybami v délce okolo 40 cm neměli vůbec žádný problém. Byl to smutný pohled. Někteří predátoři byli tak nacpaní, že nemohli ani vzlétnout, a tak sežrané ryby vydávili.

Ve větších řekách jsou ryby ve větším bezpečí a mají šanci dorůst do větších velikostí. Dříve se velké parmy běžně lovili v Berounce i Bečvě. Pamětníci tvrdí, že na vlastní oči viděli ryby dlouhé téměř metr. Dnes nám slušnější rybu vydá spíše Labe nebo Morava.

Ani tyto řeky ale nejsou uchráněny před černými opeřenými nájezdníky, ale ryby tu mají více možností se schovat a lovit je v hlubším i silnějším proudu už není pro predátory tak snadné. Proto se vám tu čas od času stane, že se váš prut ohne do neuvěřitelného oblouku a vy zůstanete jen v němém úžasu stát…

Na Moravě na cejnech

Bylo to uprostřed jara a počasí bylo jak vymalované. Tráva svěže zelená, stromy v rozpuku. Jaro je nádherný čas. Nemohu se nabažit příjemného teplíčka po té protivné zimě a rybaření si užívám. Cejni jsou při chuti a barevnou špičku mého prutu ohýbají jedna radost. Kousci okolo padesáti čísel.

Z počátku jsem chytal hodně jemně, avšak brzy se ukázalo, že cejnům nevadí ani silnější návazec, takže měním jedenáctku postupně za čtrnáctku a pak až osmnáctku. Dnes si cejni poradí s čímkoli a já je mohu pohodlně a rychle zdolat. Bere jeden za druhým. Jen občas si masné červy zobne nějaká plotice, cejnek malý nebo podoustev. Ale je to spíš výjimka než pravidlo.

Cejni mezi sebe nikoho nepustí. Po nějaké době přichází malá pauzička. Myslím, že budu muset víc dokrmit, protože lopaťáci už všechno vysbírali. Bude zapotřebí větší krmítko a více červů. Chystám se prut vytáhnout, ale než na něj sáhnu, špička se řádně ukloní. To byl hezký záběr! Žádné poklepávání a popotahování.

Prostě bum a hotovo!

Prut je jako luk a vlasec jen zvoní. Tohle cejn rozhodně nebude. Možností je víc. Morava je řeka, kde můžete narazit na cokoli – a masní červi patří mezi nástrahy, na které si dělá laskominy mnoho ryb. Může to být kapr, stejně i malý sumec nebo parma. Tloušť to nebude. Kdysi jsem tu chytil na červy i pěkného candáta a také se mohlo stát, že jsem něco podseknul. Na krmeném místě se mohou vyskytovat i dravci přilákaní mumrajem drobnějších ryb. Uvidíme.

V každém případě jsem rád, že mám na konci vlasce návazec z pevné osmnáctky, což mi dává slušnou naději na zdolání i větší ryby. Ta se pouští po proudu dolů. Není příliš silný, ale i tak rybě dost pomáhá. Ať chci nebo ne, musím ji pomalu následovat po břehu. Nijak neblázní, to ne, ale prostě s ní nemohu hnout. Je to, jako bych zapřáhl nějaké velké poleno. Jen občasné, avšak důrazné škubnutí ve vlasci říká, že je na jeho konci nikoliv poleno, nýbrž živý tvor.

Začínám mít podezření na sumce. Nebyl by to první ani poslední metrový kousek, který bych tu takto dostal. Už jsem ušel skoro dvacet metrů a nic moc se nezměnilo. Popojdu ještě kousek, teprve pak se ryba zastaví. Drží se v proudnici uprostřed řeky. Kousek pluje proti proudu, pak zase zpátky, pak do strany a tak stále dokola. Občas zkusím víc zabrat. Řekl bych, že až na hranici nosnosti návazce, jenže na rybu to neudělalo pražádný dojem.

S pořádně ohnutým prutem postávám na místě a jen čekám, co můj protějšek vymyslí. Minuty se táhnou a stále se cítím docela bezmocný. Kdyby se ryba i teď, po minutách zdolávání, někam rozjela, asi bych o ni přišel. Takže jen trpělivě čekám. A trpělivost růže přináší. Centimetr po centimetru odlepuji rybu ode dna, ale než ji zahlédnu pod hladinou, podnikne ještě několik tvrdých obratů zpět. Už si ani nevzpomínám, kdy naposled jsem zdolával nějakou rybu tak dlouho.

Konečně je u hladiny a nevěřím svým očím

Takovou parmu jsem ještě neviděl! A to jsem se jich něco nachytal! Tahle má snad metr a navíc i široký hřbet a hluboké břicho. Je to prostě kus atakující všechny republikové rekordy! Kolena se mi roztřásla. Bohužel, stalo se něco, co bych nečekal. Ryba projíždějící kolem břehu někde uvázla. Břeh je tu zpevněný sypaným kamenem. Zřejmě se mezi kameny zachytila i nějaká větev. Prostě najednou je to celé úplně natvrdo a nemohu s tím hnout. Zkusím pořádně potáhnout. Nic. V jednu chvíli se pořádně zavlní voda a pak už nic.

Poskakuji po břehu, potřepávám prutem a najednou se to uvolní. Jenže na břeh už vytáhnu jen krmítko bez návazce. Zřejmě to bude tak, že se někde zachytilo krmítko a parma pak návazec utrhla. Je mi příšerně. Tak krásný a pohodový den mi pokazila nádherná ryba, na kterou jsem si nesáhl. No, řekněte sami. Není to pech? Ale to se na rybách stává. Ty největší prostě nechytíte a můžete jen doufat, že ještě někdy dostanete šanci. 

Znám loviště, kde je parem dost a skutečně si mohu říci, že jdu na parmy. Nechytám jen náhodné ryby, ale cíleně lovím bojovnice z proudů. Ovšem v drtivé většině případů jsou to ryby ve velikosti do 60 cm. Tyto kousky také dovedou zabojovat, jenže stačí jen o deset, patnáct čísel víc a už je to úplně jiná liga. Z tvrdě bojující ryby se rázem stane neuvěřitelně silný soupeř, který má energie na rozdávání a pokud takovou rybu zaseknete na slabé náčiní, máte na delší dobu o zábavu postaráno, pokud vám to neutrhne hned.

Feeder je lepší

Dřív se parmy chytaly především na položenou. Je to dobrá volba, ale ještě lepší je současný lov s feederovými pruty. Je to také položená, ale je tu mnohem lepší signalizace záběrů a celé je to mnohem jednodušší. Mezi očky prutu žádný signalizátor nepotřebujete. Prostě jen nahodíte a počkáte, až parma ohne špičku.

Tohle je samozřejmě hodně jednoduše řečeno, protože musíte zvolit správnou zátěž nebo krmítko, správnou špičku. Jenže jste osvobozeni od těch celkem nepraktických čihátek, s nimiž není snadné lovit v proudných vodách, kde se parmy zdržují.

Když jsem kdysi dávno čítal o parmách, všichni autoři zdůrazňovali, že jsou rybami proudných vod, že se často zdržují i v těch nejsilnějších tocích. Často jsem je tam hledal. Později jsem však zjistil, že tam sice jsou, ale abyste chytili pěknou parmu, nebývá úplně tím nejlepším lovištěm nejsilnější proud. Naopak! Mnohem častěji jsem chytal větší ryby v hlubších tazích se stejnoměrným prouděním a tvrdým dnem…

Na parmy jsem chodíval kousek pod jez. Voda tu běžela jako o závod. A když byla čistá, mohl jsem ryby často pozorovat, jak stojí skoro bez hnutí v proudu, který by vám hravě podrazil nohy. Stávaly pod výpustí od turbíny vodní elektrárny. Nebylo těžké je chytit, když jste přišli k vodě v tu dobu, kdy žraly.

Jinak jste jim mohli tančit rousnicí před čumákem, jak jste chtěli, ale bezúspěšně. Tutovkou bývala vyšší a podkalená voda. To jste byli jen zcela výjimečně bez záběru. Bývala tam s nimi zábava, ale jen vzácně jsem tam dostal rybu přes padesát, pětapadesát čísel.

Ráno jsem si přivstal, ale u výpusti už někdo sedí. Tak, co teď? Nezbývá, než se poohlédnout někde jinde. Jenže tady moc míst, odkud se dá chytat, není. Proud se stáčí k protější straně a tady je mělko. Kdybych chtěl jít naproti, kde je hlouběji, je to pořádný kus cesty. Pustím se tedy po proudu dolů. Koryto se pomalu prohlubuje a proud tempo zvolňuje.

Řeka rovná jako pravítko

Co kdybych to zkusil tady? Vody je tu dost, snad tady bude i nějaká ryba. Nikdy jsem tu nechytal. Tento úsek řeky je rovný jako pravítko. Žádná jamka, žádná hlubinka, tůňka, ba ani žádný strom na břehu. Prostě takové nezajímavé nic. Vlastně ani nevím, jak je tady hluboko. Vytáhnu prut se splávkem a zkouším hloubku. Rychle zjistím, že je tu skoro metr a půl a dno se stále mírně svažuje.

Také vidím, že proud je daleko silnější, než jsem si původně myslel. To nejsou snadné podmínky pro lov, ale proč to nezkusit? Připravím si dva pruty na těžko. Za pár vteřin je jasné, že ani má největší zátěž nástrahu u dna neudrží. Proud ji stále tlačí ke břehu. Proto navleču rovnou dvě za sebe a hotovo.

Nahodím, olovo se usadí na dně a proud se opře do vlasce tak, že mi pomalu strhává prut z vidliček. Drží v nich jen taktak, jakékoli čihátko mezi očky prutu na vlasci by nemělo smysl. Nechám to tedy tak, jak to je a čekám, jestli se na mou rousnici něco nepřipluje alespoň podívat.

Netrvá to dlouho a pravý prut se bez jakéhokoli varování pořádně ohne. A já si myslel, že žádný záběr ani neuvidím, protože k tomu, aby se prut pohnul, byla zapotřebí pořádná síla. K mému údivu ale ryba na konci vlasce asi nebude příliš velká. Bojuje, to ano, ale nijak zvlášť. Možná malá parma.

Tohle bude větší kousek

Jenže se mýlím. Rousnici vzal tloušť. Má 40, možná 45 cm. Taková úplně normální ryba této vody, jakých je tu spousta. Nemám moc času přemýšlet, protože je tu další záběr na vedlejší prut. Zaseknu a dušička se zatetelí. Tohle bude mnohem větší kousek, proto jsem tady! Ryba bojuje. Tvrdě dává najevo, že dostat ji z proudu na mělčinu nebude maličkost. Nemám žádné obavy, protože mám velký háček i silný vlasec, který mi dovoluje se do prutu pořádně opřít.

Brzy se kousek ode mě zavlní hladina a už mám na dosah parmu určitě skoro o třetinu větší, než jsou ty pod výpustí z elektrárny. Já věděl, že tu někde musí být i ty větší! Konečně jsem je díky náhodě našel. To bylo v době, kdy nás chodilo k řece jen pár. Většina rybářů se věnovala rybníkům, údolním nádržím a pískovnám. Řeka nebyla ani zdaleka tak zajímavá, protože tu nebyla silná obsádka kaprů a parmy s tloušti nikoho nezajímali. Kdyby místo, kde jsem chtěl původně chytat, nebylo obsazené, asi bych sem ještě dlouho nezavítal.

Trefa do černého

Tahle příhoda mi otevřela oči a začal jsem na řece hledat další podobná místa. Konečně jsem se dostal k větším parmám! Měl jsem i záběry od takových ryb, které jsem prostě na svém náčiní nezvládl. A to se děje občas i teď. Bohužel, většinou nemohu říci, zda to, co mě uteklo, byla skutečně parma, popřípadě jiná velká ryba. Velké řeky hostí i velké kapry a sumce, kteří často zabírají na nástrahy určené parmám.

Chytám je na rousnice, masné červy, pelety i boilie. To jsou dobroty, které seberou kapři i sumci a ti se z nakrmeného místa dají vystrnadit jen těžko. Žijí spolu s parmami v hlubokých tazích hezky pospolu a spolu se často i krmí. Nikdo asi neubude naštvaný, když mu místo parmy zabere pořádný kapr nebo sumec, ale když se z toho stane pravidlo, asi budete hledat nějaké řešení.

U nás na řece se s tím potýkám pořád. Rád bych se zase potkal se skutečně velkou parmou, ale především díky malým sumcům se mi to moc nedaří. Najít řešení není snadné a obávám se, že pokud se budeme bavit o položené nebo plavané, tak to ani není možné.

Přívlač? Klidně!

V mělčích vodách se mi daří chytat celkem pěkné parmy i na přívlač. To mě kapři nezlobí a sumci také ne. Občas se při tom chytí nějaký ten tloušť nebo bolen. Ale tam, kde najdete parmy, budete chytat především parmy a jinou rybu zaseknete jen občas.

Nejlepšími nástrahami jsou malé wobblery a všelijaké gumy. Používám nymfy, smačky, kopýtka i klasické twistery. Velmi dobrou zkušenost mám i se streamery. Tajemstvím úspěchu lovu parem přívlačí je velmi pomalé vedení nástrahy u dna…

Pod jezem jsem proháněl boleny, kteří tam dělali pořádnou rotyku. Takové rány na hladině, které způsobuje bolen, neumí žádná jiná ryba, kromě nočního zalovení sumce. Když jejich aktivita po nějaké době ustala, jdu kousek pod jez a zkouším to v proudu. Možná dostanu nějakého slušnějšího tlouště.

Zkouším malé wobblery, ale proud je dost silný. Zabrodím tedy dál od břehu, nástrahu držím v proudu a pomaloučku ji vedu k sobě. Neurazí ani pár metrů a tvrdá rána do nástrahy je tu. Pěkná parma! A za ní další a další! Zpočátku jsem dělal chybu v tom, že jsem vedl nástrahu rychle, ale brzy jsem zjistil, že čím blíže u dna a čím pomaleji nástrahu vedu, tím více mám záběrů.

Tak jsem na více vodách ulovil spoustu parem v délce přes sedmdesát čísel a dva obrovské ztratil. Na obří parmy, zkrátka, asi štěstí nemám. Snad někdy, doufám. A je mi úplně jedno, jestli to bude na feeder, plavanou nebo přívlač. Je totiž jisté, že to bude boj se vším všudy.