Zlatá střední cesta

Podle mě to není tak černobílé a pravda je někde uprostřed.

Když jsem byl mladší, bral jsem si od vody skoro vše, co mělo míru. Byla to pro mě součást odměny. Postupem času, a hlavně když vidím, jaký je na některé revíry tlak, jsem to ale dost přehodnotil.

Dneska už 95 % ryb pouštím. Tu radost ze zdolání a fotka mi bohatě stačí. Rybu si vezmu jen párkrát do roka, když mám opravdu chuť a když je to nějaká hezká, "kuchyňská" velikost. Zásadně ale vracím vodě všechny velké, trofejní kusy. Přijde mi, že tyhle ryby jsou v té vodě cennější jako pokračovatelé rodu, než na pekáči.

Nejdůležitější pro mě je, ať už si rybu někdo bere, nebo ne, aby se k ní choval s úctou – mokrá podložka, rychlá manipulace a šetrné zacházení by měly být absolutní standard.

Jak jste na tom vy? Máte nějakou osobní hranici (třeba velikost ryby), kdy už ji zásadně pouštíte?