Šupiny

„Čau Bobe,“ volá mi přítel a poslední český Viking, Zdeněk Hofman. „Co takhle Sázava a sumec na bójku? Minulý týden jsem tady chytil devadesátku štiku. Jo, Bobe, bójky fungují. To jsou dlouhý léta praxe. Jo a Léňa tam bude chvíli taky.“

Rybářskou výpravu do Krkonoš jsme plánovali dlouho. Předem jsem zamluvil dvoulůžkový pokoj v hotelu u Labské přehrady, kam jsme měli namířeno. Lákalo nás vyzkoušet si chytání pstruhů z belly boatů a povodit si bojovné ryby. Reference kamarádů byly velice příznivé.

Již od počátku rybářské kariéry mě něčím neuchopitelným neuvěřitelně láká lov na malých tocích. Tím myslím nejen říčky a potoky, ale i ty nejmenší „čurky“. Sám přesně nedokážu identifikovat, co mě k nim tolik přitahuje. Snad je to naprostá absence rybářů, snad anonymita rybích druhů…

Byl hezký letní den a celý svět se smál, jen Venca „nervóza“ seděl na stoličce a ostřížím zrakem pozoroval čihátka na svých rybářských prutech, které nerozechvěl ani letní vánek.

To, co bude následovat, je určeno jen pro silné povahy, obdařené dobrým trávením a rozhodně nedoporučuji čtení dalšího textu slabším jedincům. Polykání žížal, červů a kobylek (třeba i opražených) je možná běžným zvykem v Indonésii, například v Thajsku, ale rozhodně ne u nás!

Sobotní lov skončil úspěšným zdoláním velkého jesetera. Před námi je poslední den lovu na dírkách. Co přinese nedělní dopoledne? Přijde ještě jeden mohykán nebo už budeme chytat jen pstruhy?

Lov na dírkách má své nesporné kouzlo. Většinou je o lovu okounů a pstruhů. My jsme však vyrazili cíleně na jesetery! První den se nám moc nedařilo, proto jsme změnili strategii.

Když jsem se podruhé vdala, jedním s nejčastějších témat mého muže byly vzpomínky na rybaření. Manžel mě takřka neustále zásoboval příběhy o tom, jak v dětství chytal ryby, jaký je to krásný koníček, kterému by se chtěl opět věnovat. Jelikož byl pracovně docela vytížen, na zájmy mu moc času nezůstávalo.

Již několik let jsem hledal kamaráda a parťáka v jedné osobě, který by byl schopen se účastnit závodů a byl ochoten taky nějakou tu kačku do toho hodit.

Začátek nového roku býval v minulosti časem k odpočinku pro ryby i rybáře. Silný mráz uzavřel ledovým krunýřem hladiny rybníků, jezer a velmi často i řek. Lov na dírkách nepřicházel v úvahu a neměli jsme ani tušení, že některé ryby mají v takových podmínkách chuť žrát.

Jako malý kluk jsem hltal rybářské články o výpravách za velkými jesetery a snil o nich. Trvalo skoro čtyřicet let, než se můj sen stal skutečností. Díky vysazování do některých privátních revírů se tato fascinující ryba vrátila koncem minulého století na naše území. Jeseter ruský totiž patří k původnímu druhu, který kdysi vytahoval Dunajem z Černého moře až do dolního toku Moravy.

Rok 2019 je už minulostí. Ukončili jsem ho krásnými candáty. Neradi však ztrácíme čas, a tak jsme se po dvou dnech vzpomínání na loni ulovené ryby rozhodli opět vyrazit!

Pokračuji v nepravidelném seriálu o chytání na severu Evropy, kde střídavě žiju a pracuju. V červenci se ozvaly moje toulavé nohy. Volání dosud nepoznaných dálek mě lákalo, vábilo. Můj nos větřil dobrodružství a otáčel se k severním dálkám. A protože je druhová obsádka sladkovodních ryb v okolí mého přechodného domova u Trondheimu spíše chudá, zatoužil jsem ulovit nějakého lipana v sousedním Švédsku.

Jít si v zimě zachytat na rybník s feederovými udicemi se nám jen tak nepodaří. Buď je rybník pokrytý ledem, nebo očka prutů v mrazu zamrzají po prvním nahození. Čas od času se ale vhodná příležitost přece jen naskytne. Pak můžeme ulovit kapříky, tlouště i pěkné cejny.

Bylo krásné červencové ráno a já se společně se svými kamarády Milanem a Jakubem válel na lehátkách pod nastraženými pruty na sumce na břehu zpola vypuštěné nádrže Skalka. Po probdělé noci bez jediného záběru jsme v prvních slunečních paprscích sbírali sílu na nový den.