Šupiny

Je to už hodně dávno co Lauri Rapala pomocí obuvnického nože a smirkového papíru vyrobil první nástrahu, o které by se dalo říci, že je to wobbler. Historické prameny uvádí rok 1930.

Sluníčko začíná hřát a to s sebou přináší také první kapříky. Za poslední hodinu se na břeh podívali čtyři. Kamarád vyvezl své návnady až k hrázi rybníka a nám teď nezbývá, než čekat, co se bude dít.

Není tomu tak dávno, co se naši předkové u vody, hlavně za tmy nebo mlhy, cítili dosti stísněně. Nebyli si totiž jistí, zda je někde z hlavaté vrby nesleduje hastrman.

Miluju jaro. Všechno kvete, roste a pučí. Mužské pokolení se začíná radovat z maličkostí – potěší motýlek létající z květinky na květinku, statečný kosák vytahující ze země žížalu, hostinský konečně začíná točit pivo na zahrádce a ženské konečně odložily kožichy. A my, kteří máme také své dny, zase můžeme k vodě.

Při rybaření se můžete dostat do různých situací. Některé jsou takové, že v nich jde o holý život a jiné zase komické až k popukání. U těch prvních to zpočátku vypadá velice nevinně, ale pokud podceníte nebezpečnost takové chvíle, bývá to pak většinou zlé. Obojího si užil kamarád Kája.

Po náročné cestě jsme konečně dorazili do Dánska. Na nic jsme nečekali a hned jsme zabrodili do moře. Prvních pět hodin se nic nedělo, potom se nám konečně podařilo přesvědčit několik mořských pstruhů k záběru.

Vloni v květnu jsem neodolal nabídce, abych se znovu podíval do Norska. Docela jsem váhal, ve svých šestašedesáti letech mám svoje mouchy a vrtochy, ale manželka a o hodně mladší kolega Honza mě nakonec přemluvili. Na přípravu moc času nebylo, takže jsem oprášil svůj starý cajk, něco dokoupil na internetu a režnou nití zalátal přestárlý „zimní“ pracovní oblek. Holt, mladé jsem měl sebou jenom nadšení.

Jak ten čas letí, řekl bych, když si vzpomenu na jednu naši výpravu někdy před 25 lety, kdy jsme s kamarády vyrazili na štičí safari, jak jsme se tehdy nazvali naši výpravu za štikami na Lipno.

Představa chytání mořských pstruhů mě lákala už několik let. O lovu tečkovaných torpéd na rozlehlých plážích jsem slyšel a četl více než dost. Velmi malá, dokonce až nepatrná úspěšnost výprav mé růžové představy kalila, proto přednost na pomyslném žebříčku cestovatelských plánů nejdříve dostali polaci a dorši z ostrova Hitra a štiky z opravdu velkého rybníka, jemuž Švédové říkají Malerské jezero.

Na dřevěné lávce pod mlýnem se zastavil starý, silně prošedivělý muž. Opřel si hůl o zábradlí a smutným pohledem spočinul na mlýnském náhonu. Co všechno tady prožil. O tom už by se dalo chvíli vyprávět.

Na lehké a zvláště pak ultralehké přívlači mě vždycky fascinovalo, jak velké množství všelijakých nástrah se dá použít. Od gumových nástrah všemožných tipů, tvarů a barev, přes malé třpytky rotační či plandavky, po nejmenší wobblery, popřípadě marmyšky a streamery.

Bylo mně krásných šestnáct a stejně krásné červencové, prázdninové dopoledne. Chytal jsem na svém oblíbeném místě v Beňovech, pod jezem Úhlavy. Voda zpívala, plotice braly a tak jsem ani neslyšel, že na mě někdo volá.

Historie marockého přístavu Essaouira na pobřeží Atlantiku je ve svých počátcích spojena s mořeplavci z mocného i podnikavého Kartága. Vládce Hanno Mořeplavec před dvěma a půl tisíci lety podnikl řadu objevitelských plaveb, jejichž trasy opustily v současném Gibraltarském průlivu bezpečné a známé vody Středozemního moře.

Ve čtvrtém ročníku Zemědělské technické školy jsme se moc neučili. Opakovali jsme probranou látku a hlavně sestavovali ve dvojicích pro JZD v rámci okresu celoroční výrobní plány a podíleli se na vyměřování úprav pozemků. Proto nám také byly odloženy maturity na závěr července 1953. Rybářská sezona byla v plném proudu, bohužel čas žádný.

Prosincové dny, zvláště když mrzne, přímo vybízejí k lovu mníka jednovousého. Čím je voda chladnější, tím je mník aktivnější. A tak by se mohlo zdát, že ulovení této ryby nebude v prosinci žádný problém.