Šupiny

S Romanem jsme si padli do oka hned při první výpravě na Ebro. V jeho neutuchající honbě za pořádným sumcem jsem viděl sám sebe před několika lety, kdy jsem i já brázdil vody Ebra a snažil se ulovit co největší rybu.

Víte, tenhle příběh je pravda. A po vzoru písně Michala Tučného sním klidně svůj klobouk, jestli vám budu lhát. Bohužel, už samotný název vypovídá, že ve vzduchu je něco černého, tmavě šedivého, nepříjemného. Jenže pokaždé, když si povídám s jedním svým (kdysi) klientem a dnes dobrým přítelem, mám pocit, že na stránky rybářských časopisů patří i tyto příběhy.

Bylo mi dvanáct, když otec poprvé kývl známému na čtrnáctidenní rybářskou dovolenou na ÚN Vranov. Tuto novinu jsem pochopitelně uvítal s radostí a se slibem, že na vysvědčení budou nejhůře dvojky. Jako mladého jinocha mě pochopitelně těšila ještě skutečnost, že tátův známý s sebou bere obě dcery, které byly ode mě o dva roky starší.

Lov tloušťů mě fascinuje od dětství. S napětím a loveckým vzrušením jsem sledoval velké samotáře plující těsně pod hladinou. Tloušť je rozporuplná ryba. Na jedné straně jako všežravec nepohrdne žádným soustem. Na straně druhé je však mazaným lišákem, který při sebemenší pochybnosti okamžitě vyklidí pole a zmizí v hlubině. Přelstít chytrého tlouště je vždy velká výzva.

Jezero máme v dálce za sebou. Trpká chuť zklamání s množství ulovených ryb nám ještě ulpívá na patrech. Svůj pohled i naději upínáme kupředu, k řekám a poslednímu jezeru a naší cestě.

Na ryby jsem vyrazil v pátek, bylo krásné počasí, ale rybám se brát nechtělo. Stejná situace se opakovala i v sobotu. V noci na neděli se mělo znatelně ochladit a já si nebyl jistý co to s aktivitou ryb udělá.

Jaro už pozvolna ťuká na dveře a další rybářská sezona je tady. U vody bývá ještě trochu smutno, příroda ještě není tak pestrobarevná jako v létě, ale ryby začínají být při chuti. A to je nejdůležitější. Je třeba dostát závazkům, které jsme si při dlouhých zimních měsících sami stanovili… Vždyť to znáte…

Mongolsko je zemí pro nás sice exotickou, ale na druhou stranu, vzhledem k vzájemné spolupráci, přetrvávající již z dob komunismu, není zemí neznámou. Je to krajina rozlehlých stepí, vysokých hor a přátelských lidí. Je také domovinou u nás velice známého mytického živočicha – červa Olgoje Chorchoje žijícího v poušti Gobi. A v neposlední řadě je zemí s velkým množstvím řek a rozlehlých jezer…

Současným trendem kaprařiny je lov trofejních kaprů. Napadá mě tedy, co je trofejní kapr. Kolik váží kilogramů? 10, 20, 30, nebo 40 kg? Každý si asi odpoví sám. Pro sebe volím to, že trofejní kapr je ten největší na dané vodě. Samozřejmě… Slovo největší je trochu zavádějící, ale pokud víme, že se na revíru loví kapři o hmotnosti 10-15 kg standardně, nelze je považovat za trofejní.

Jaro je na dosah ruky a stejně jako ostatní rybáři i my se opět těšíme k vodě. Pokocháme probouzející se přírodou a budeme si užívat prvních slunečních paprsků. Myslím, že se po nás stýská i rybám. Po zimě hladové, budou nenasytně hledat potravu a zase a znovu bojovat o svůj život. Naší rodiny se ale nemusejí bát. Většinou je vracíme zpět vodě.

V minulém článku jsme si představili wobblery, které se vodí vodním sloupcem a napodobují zmírající nebo zraněnou rybku. Dnes se podíváme na takzvané popy, wobblery, které se vodí po hladině.

Panovalo počasí, že by psa nevyhnal. A vlastně ani rybáře. Byli jsme u vody téměř sami a já jsem se rozhodl na této výpravě místo pořádně rozkrmit. V předchozích dnech nám brali jen cejni a plotice, my jsme tu však kvůli kaprům!

Déšť, zima a chlad. Předpověď počasí tentokrát nelhala a polovina září nás přivítala nevlídným počasím. Týdenní dovolenou v chatičce na Slapech prožijeme celou v teplém oblečení včetně zimních gumovek.

Nejen lidé, ale i věci mají své osudy a je věčná škoda, že nemohou vyprávět. Pojďme se vracet do minulosti vracet. Třeba do doby, kdy naviják, prut nebo korkový splávek sloužily svému páníčkovi klidně i po celý život.