Čeleď: úhořovití
Obývá řeky, potoky, rybníky a údolní nádrže.
V našich vodách prožívá jen část svého života, dospělci pak splouvají po proudu do moře.
Dříve k nám úhoří monté pronikalo přirozeně Labem a Odrou, dnes je jeho výskyt zcela závislý na vysazování.
Do České republiky se úhoří monté dováží v množství několika desítek až stovek kilogramů.
Během sladkovodního života je úhoř typickou stanovištní rybou.
Vyznačuje se noční aktivitou.
Živí se měkkýši, larvami hmyzu, korýši, pijavkami, v žaludcích velkých jedinců se objevují i ryby, a dokonce i mihule.
Často se zarývá do substrátu dna.
Při vyhovující nízké teplotě a dostatečné vzdušné vlhkosti vydrží úhoř mimo vodu mnoho hodin.
Výjimečně opouští vodu v době tahu z uzavřených nádrží, kdy se snaží proniknout všemi způsoby po proudu a dostat se do moře (dokumentováno na Ploučnici).
Zimní období přečkává ve strnulém stavu zahrabaný do dna, kdy nepřijímá potravu.
Tře se v Sargasovém moři vzdáleném od západoevropských břehů přibližně 6000 km v hloubce kolem 400 m nad 7000m hlubinami.
Dospělé ryby po vytření hynou.
Z jiker se líhne larva, která se liší tvarem těla od dospělců (tvarem připomíná vrbový list).
Migrace larev z místa rozmnožování k břehům Evropy (zejména díky Golfskému proudu) trvá podle vzdálenosti 2,5–4 roky.
U evropského pobřeží dochází ke proměně v tzv. „sklovité“ úhoře, kteří už nabývají hadovitého tvaru těla.
Postupně se jim objevuje pigmentace a mění se v monté, které se loví a vysazuje do vnitrozemských vod.
Část jedinců ale zůstává u evropských břehů a mění se převážně v mlíčáky, ti jedinci, kteří aktivně pronikají proti proudu řek do vnitrozemí, se mění převážně v jikernačky.
V migraci jim brání příčné překážky a turbíny vodních elektráren, proto bohužel většina těchto ryb svou životní pouť nedokončí. Jde především o poproudnou migraci dospívajících samic zpět k moři. Je prokázáno, že úhoř od 70 cm délky průchod vodní turbínou nepřežije. U úhořího monté jde o to, že některé překážky nepřekonají, ale nehynou. Navíc je prokázáno, že úhoří monté dokáže překonat i jen vlhkou stěnu.
V evropských vodách vytváří úhoř dvě morfologické formy – úzkohlavou a širokohlavou.
Úzkohlavá se vyznačuje robustnějším válcovitým tělem a má, jak název napovídá, i znatelně širší hlavu.
Potravními studiemi úhořů bylo zjištěno, že hlavní potravou jsou larvy vodního hmyzu, zejména měkkýši a larvy chrostíků, a to bez rozlišení, zda se jedná o úzkohlavou nebo širokohlavou ekologickou formu.
Převážně na položenou, jako nástrahy se používají žížaly, larvy chrostíků, pijavky, menší rybky i části rybek.
Poslední dobou získává na popularitě lov na plavanou s využitím splávků osazených svítícími tyčinkami.
Nejlepší doba k lovu úhoře je podvečer, před bouřkou a v noci, kdy úhoři vyjíždí z hlubin až na mělčiny. V kalné vodě běžně bere i během dne.
Nástrahu bere úhoř hltavě, je dobré si připravit více návazců. Hned s ní prchá a během pohybu ji polyká.
Po zaseknutí nesmíme úhoři umožnit, aby se dostal na dno, držíme ho proto neustále ve vodním sloupci. (Z tohoto důvodu je vhodné použití silnějšího vlasce.)
Když se mu přece jen podaří dosáhnout dna, ihned vyhledává překážky, zachycuje se za ně a často ke zdolání nepomůže ani kvalitní rybářské náčiní.
Úhoř je silný protivník, který po záběru urputně bojuje a brání se i na hladině kroucením, proto používáme obratlík.
Nevylovujeme ho podběrákem, ale spíše smykem ho vytáhneme na břeh.
Uloveného úhoře uložíme do většího plátěného pytlíku nebo drátěného vezírku, který dobře uzavřeme.
