Jako kluk jsem se hrozně rád brodil potokem a sledoval život pod hladinou. Bosky jsem pomalu kráčel proti proudu se síťkou v ruce a lovil potápníky, vírníky, čolky a ostatní vodní žoužel. Lovecká horečka propukla při objevení nějaké ryby.

text: Zdeněk Hofman

V přítocích Labe žili většinou hrouzci, proudníci a tloušti. Mezi nejvzácnější obyvatele patřily mřenky a jednou jsem objevil i vranku. Tu jsem však nechytil, dokonale mě ošálila. Když jsem opatrně odklopil kámen, pod který zajela, byla skrýš prázdná.

Rychle jsem převracel kameny. A když jsem vranku znovu objevil, situace se opakovala. Zaplula pod kámen a nakonec pod ním nebyla. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem rybí kouzlo objevil. Mazaná vranka zajela pod kámen jenom jako, před kamenem rozvířila bahno a v zákalu se nepozorovaně ukryla pod jiným.

Tento trik ji dokonale ochránil a zůstala nepřemožená. Prohru jsem si nenechal líbit a začal se o malé rybky zajímat. Tato záliba mi vydržela dodnes.

Koljušky

Jako kluk jsem se s koljuškami nikdy nesetkal a myslím, že v okolí Hradce Králové ani nežily. Osud a hlavně povolávací rozkaz mě zavál do Prahy, kde mi drobná rybka konečně zkřížila cestu. Po vojně jsem bydlel na ubytovně ve Stodůlkách, kde jsme je s kamarádem objevili v malém rybníčku.

Na žížalku braly spolehlivě a po chvilce jsme jich měli plný kbelík. Byl jsem z krásných a hlavně pozoruhodných rybek tak nadšený, že jsem si několik exemplářů odnesl do akvária. S rybičkami se však do akvária dostala i nějaká infekce a během několika dní uhynuly nejen koljušky, ale i všichni ostatní obyvatelé nádrže.

Ztráta oblíbených rybiček mě zasáhla a na koljušky jsem pak už nikdy nešel. Na rybníček ve Stodůlkách jsem znovu vyrazil až před pár lety, přivítal mě však asfalt, beton a průmyslová zástavba. Koljušky mého mládí zmizely navěky a musel jsem začít pátrat v jiných vodách.

Překvapení ve Švédsku

Čas od času koljušku někdo chytí. Nejvíce zpráv přichází ze středních Čech a hlavně z okolí Prahy. V ostatních regionech zřejmě tak početně zastoupená není. Nepůvodní koljušky do našich vod vysadili údajně akvaristé. Obývají stojaté a mírně tekoucí vody. S koljuškami jsem se však setkal i v místech, kde bych je vůbec nečekal.

Při jedné výpravě za štikami do Švédska jsem si při spouštění nástrahy všimnul několika malinkých rybiček, které k velkému wobbleru připlavaly. Vůbec se nebály, naopak na nástrahu drze dorážely. Okamžitě jsem si vzpomněl na koljušky, kterým byly velmi podobné.

Chytali jsme na moři v brakické vodě a myslel jsem, že jde o nějaké podobné mořské rybky. Dnes už vím, že to byly skutečně koljušky, které v brakických vodách běžně žijí.

Den D

Největším uměním při lovu pidiryb je udělat si čas a vyrazit na ně. Pokud vyšetřím nějakou volnou chvíli, chytám většinou velké ryby a lov drobotiny už nestihnu. Při hledání koljušek se musím ozbrojit notnou dávkou trpělivosti. Postupně prozkoumávám vytipovaná místa, veškeré úsilí však vychází naprázdno.

Pátrání se nakonec protáhlo na několik let a pomohla mi náhoda. Při jedné květnové výpravě objevíme s manželkou nové místo u Labe. Kousek po proudu ústí do řeky malý potok. Od rána mám na kontě tři cejny, zatímco Lenka jich má asi třicet a dva kapry. S plavačkovým proutkem proto vyrážím na průzkum potoka.

Někomu se může zdát, že lov pidiryb je nudný. Kdeže! Lov na malých tocích má svoje jedinečné kouzlo a může být i hodně dramatický. Při troše fantazie si můžete připadat jako v tropické džungli a může vám jít i o život. Jen místo jedovatých hadů a škorpionů číhají v české divočině krvežíznivá klíšťata, nasáklá encefalitidou či boreliózou.

potok
foto: Zdeněk Hofman

Můžu vám říct, že vím, o čem píšu, boreliózu jsem před rokem prodělal dokonce ve druhém stádiu. Na vlastní kůži a hlavně klouby jsem bolestivě pocítil, jak nebezpečná a zákeřná dokáže být skoro neviditelná potvůrka. I přes tyto trpké zkušenosti se znovu prodírám vysokou trávou, ve snaze objevit útočiště bájných koljušek.

Klackem si klestím cestu porostem bodláků, které mi sahají místy až nad hlavu. Je jasné, že příště musím do výzbroje zařadit mačetu a taky klobouk s moskytiérou, protože v travinách bydlí i početné hejno bodavých ovádů. Najednou si uvědomím, jak romantické je běžné chytání cejnů a kaprů.

Jenže v křesílku u řeky bych koljušku nikdy nechytil. Po dvouhodinovém plahočení mám na kontě několik drobných proudníků a začínám pomýšlet na návrat. Vtom však zahlédnu nějakou podivnou rybičku. Svým pohybem a vzezřením připomíná spíš mořského koníka.

Bez dechu se přikrčený jako šelma připlazím až k vodě a rázem mám jasno. Je to koljuška tříostná! Nemůžu uvěřit vlastním očím. Šílím radostí, chce se mi křičet, ale mám strach, abych ji nepoplašil. Objevení rybky, po které pátrám tolik let, je fantastický zážitek.

Lov začíná

Při důkladnějším průzkumu zjistím, že koljuška, kterou jsem jako první spatřil, patří do hejna o počtu asi padesáti kusů. O několik metrů proti proudu vede přes potok starý můstek, na kterém roste jen nízká tráva a mech. Hotový ostrov v džungli vysoké trávy a bodláků.

Vypadá zchátrale, proto zprvu našlapuji velmi opatrně. Je však betonový a armatura drží dobře. Odkládám tašku s kbelíkem, lehnu si na břicho a pozoruji život v potoce. Voda je křišťálově čistá, hloubka není větší než půl metru a všude je vidět na dno. Hejno koljušek táboří asi deset metrů po proudu.

Odloupnu trochu omítky ze stěny a hodím ji na hladinu. Můstek je široký asi tři metry a z jeho útrob najednou připlavou tři koljušky, které přilákala padající omítka. Jsou větší než ty v hejnu. Je jasné, že mají chuť žrát, a navíc jsou hodně zvědavé. Pod mostem bydlí asi deset trofejních kousků, odhadem okolo 7 cm.

divočina
foto: Zdeněk Hofman

Kromě hejna, které jsem objevil jako první, krouží kousek od mostu ještě jedno menší, se stejně velkými rybkami okolo 4 cm. Celkem tu žije asi sto ryb. Teď ještě nějakou chytit. Vlasec 0,15 mm je najednou strašně silný a malinký háček vypadá jako kotva. Začínám tušit, že to nebude vůbec snadné. Příště si musím vzít mnohem jemnější cajk.

Pokládám prut na zem, napichuji červíka a s vlascem mezi prsty spouštím lahodné sousto k jedné z velkých koljušek pod most. Ihned k němu vyrazí, a dokonce do nástrahy i klovne. Stejný nápad však měly i další dvě obyvatelky potoka a začíná mela. Je jasné, že větší koljušky patří mezi teritoriální ryby, zatímco menší žijí v hejnech.

Jakmile velká koljuška naruší soukromí své sousedky, začne vytlačovaná. Napichuji jenom půlku červíka a zkouším štěstí znovu. Situace se opakuje a lov se stává dramatický. Jsem úplně vtažený do děje s rozhodnutím alespoň jednu dostat. Po dopadu červíka do vody se dvě rybky začnou prát.

malé ryby
foto: Zdeněk Hofman

Další sousedka využije jejich nepozornosti a vrhne se na nástrahu. Háček je bohužel příliš velký a mazaná koljuška včas pochopí, že je něco špatně. Po několika marných pokusech nabízím kousky žížalky, situace se však opakuje a končí nezdarem. Na kelímek s červy usedla masařka, kterou se mi podařilo chytit a končí na háčku taky.

Zkouším třepanou

Měním strategii a s jemným cukáním nechávám masařku poskakovat po hladině. Koljušky jdou okamžitě do akce – dokonce všechny tři najednou. Je vidět, že na sbírání hmyzu z hladiny jsou zvyklé. Slyším i jemné mlasknutí, jak se snaží kořist nasát. Zásek vychází opět naprázdno.

Při dalších pokusech už nejsou tak aktivní a je vidět, že léčku prokoukly. Přemýšlím, co dál. Levý břeh je v jednom místě přístupný až do vody. Sejdu k potoku, převracím kameny, hrabu se v bahně a do kbelíku s vodou házím všechny ulovené breberky. Dalšími lákadly se stávají malinké pijavky, blešivci, vodní šneci a různé larvy.

koljuška
foto: Zdeněk Hofman

Před pijavicí koljušky bázlivě prchají, blešivce si ani nevšimnou, larvy si alespoň prohlédnou. Největší úspěch slaví šnečci, pokaždé však okoušou jenom vnitřnosti z rozmáčklé ulity, zatímco tělíčko s háčkem nechají. Začínám být zoufalý, čas letí a koljušky jsou stále opatrnější.

Poslední pokus

Najednou si vzpomenu na hejno menších koljušek. Mají sice ještě menší tlamičku než veteránky pod mostem, nebudou ale tak zkušené. Nastavuji splávek těsně nad olůvko, napíchnu kousek červíka a nahodím asi metr nad hejno. V čisté vodě jsou rybky krásně vidět.

Jakmile se splávek s nástrahou přiblíží, zpozorní a okamžitě zaútočí. Připomínají mi piraně. Zběsile ťukají do červíka, až splávek poskakuje. Zásek se však nedaří. Zkouším to znovu a znovu, háček je ale velký a do tlamičky se nevejde. Začínám se smiřovat s realitou, že dnes žádnou nechytím, když se najednou stane zázrak.

pidiryba
foto: Zdeněk Hofman

Zvednu splávek z vody a na háčku se třepe vysněná koljuška. Mám ji! Rychle ji spustím do kbelíku a šílím radostí. Řeknu vám, že ani dvacetikilový kapr by mi neudělal větší radost. Chytit koljušku je prostě senzace a příště možná zabere i nějaká trofejní. Zkuste to taky.