Rybaření v březnu: Jak nachytat ryby, i když (prý) neberou

Březen. Čerstvý větřík rozmarně sviští nad meandry nížinné říčky, vinoucí se tu lukami, tu lesy, daleko od lidských obydlí. Větve olší a vrb se ještě zimničně chvějí v studeném světle pozdního odpoledne, ale v našedle okrových barvách předjaří je už cítit příslib teplých dní, v nichž vše kolem zahalí svěží, voňavá zeleň…

text: Jiří Ryšánek

V únoru jsem pěl chválu na lov ryb zblízka, pod špičkou prutu. I počátkem března začneme náš říční lov v příbřežních tůních a úplavech s kroužící vodou, na jejichž dno prostírá hostinu pro ryby proud, probouzející se ze zimní letargie.

Na malých tocích – řekněme do deseti, patnácti metrů šířky – však zkusíme štěstí i v táhlejší vodě dále od břehu. V polovině měsíce se rozloučíme s lovem tloušťů, podouství a ostroretek a přesuneme se s rybářským nádobíčkem na stojaté vody – především slepá ramena, štěrkopískovité lokality, sportovní rybníky a údolní nádrže.

Předmětem našeho zájmu na rozmrzajících „stojácích“ budou nejen plotice, perlíni, karasi či cejnci malí, ale také první líni a kapříci.

Malá řeka, ideální terén pro předjarní lov tloušťů

Černousy… Poslední, nejsevernější železniční zastávka Liberecka. Konec světa. Vystupuji z vyhřátého vagonu do teskné, šeré nepohody. Mrholí. Světla je pomálu. Jako ve snách kráčím po staré asfaltce směrem na Boleslav. Po chvíli stojím na mostě přes říčku Smědá.

Voda je jen nepatrně přikalená – to je dobré znamení! Mým cílem je asi kilometrový úsek Smědé nad jezem ve Vsi; pod tímto stupněm už řeka tvoří státní hranici s Polskem. Míjím poslední stavení na levém břehu. I když k hlubším místům v lesnatém nadjezí je ještě daleko, rozbaluji prut.

Dnes je to jemný plavačkový teleskop o délce 3,50 m. Na navijáku mám kvalitní šestnáctku. Sestavu doplňuji 3g splávkem, který vyvažuji torpilou a několika bročky. Návazec 0,14 mm, větší oblý háček – a na něj napichuji prvotřídní tlouští laskominu – kousek drůbežích jater.

Z podřepu pozoruji řeku. Mírný tah, písčité dno, hloubka do jednoho metru. Očima skenuji rovný úsek mezi dvěma meandry – a vtom strnu: jen pár metrů pode mnou stojí tloušti „jako noha“. Poklekám v uctivé vzdálenosti od břehu a po kolenou se opatrně šinu blíže k vodě.

Špičku prutu vysouvám asi metr nad hladinu a nástrahu bezhlučně spouštím přímo pod ni. Ještě ukazovák na hranu cívky otevřeného navijáku, abych mohl kontrolovat odvíjející se vlasec. Když opět zvednu oči, hejno tloušťů už na původním místě nevidím.

Přemítám, kde jsem udělal chybu. Vzdalující se splávek se smutně kolébá na matné hladině. Ale co to? Anténka se zastavuje, naklání a splávek se zanořuje šikmo proti proudu… Zásek je dílem okamžiku. Tah na druhém konci udice prozrazuje, že mám tu čest se síťovaným brachem, kterému do kilogramu mnoho nechybí.

A skutečně, po podebrání ukazuje míra rovných 40 cm. Ze zkušenosti vím, že první ulovený tloušť bývá zpravidla tím největším z hejna. Ale, říkám si, co když je i tohle jen další z tisíců rybářských předsudků?

Háček s játrovou dobrotou tentokrát nahazuji o něco dále – asi tři metry od břehu. Až skoro v místě, kde proud naráží na pravoúhle se stáčející hlinitý břeh, se splávek zastaví. Čekám vteřinu – a švih! V první chvíli mám pocit, že jsem zasekl potopený kmen, leč pohyb těžkého těla do strany mě vyvádí z omylu.

Nebudu vás dlouho napínat – druhý tloušť měl 45 centimetrů, byl tedy kupodivu větší než ten předchozí. Teprve potom se velikost lovených ryb začala postupně snižovat. Po ulovení pátého tlouště (32 cm) jsem zvedl kotvy a přesunul se na další slibné místo.

Sečteno a podtrženo, během oné nevlídné březnové soboty jsem ulovil třináct tloušťů v délce 30 až 45 centimetrů, v závěru vycházky – kupodivu na nejhlubším úseku – pak také pár „podmíráků“. Drůbeží játra – krvavá pochoutka, kterou pořídíte v každém obchoďáku za pár korun, těmto hlavatým elegánům opravdu chutná. Vyzkoušejte!

Vzhůru k přehradním nádržím!

Patnáctým březnem na dlouhé tři měsíce končí doba lovu nejvýznamnějších proudomilných ryb – jelce tlouště, parmy obecné, ostroretky stěhovavé a podoustve říční. Přesněji řečeno, chytit je sice můžete, není však možné si je ponechat.

Domnívám se ovšem, že lovit cíleně ryby v době tření je neetické, a tak se raději pojďme poohlédnout po možnostech rybolovu na stojatých vodách. Ty v nižších nadmořských výškách už bývají alespoň zčásti rozmrzlé, a právě tam nyní zkusíme své rybářské štěstí.

Na první jarní vycházku k nádrži či rybníku se vybavte přiměřeně jemným náčiním. Pokud chcete zažít opravdový rybolov snů, vyzkoušejte chytání na bič, tedy bez navijáku, jen s gumovým amortizérem na špičce prutu.

Pro první pokusy s bičem si vyberte revír s rovným, volným břehem bez porostů a bez výrazných vázek ve vodě; na takovém místě lze při troše štěstí zdolat bez pomoci navijáku i mírového kapra.

Ani při klasickém chytání s navijákem se však nenechte svést k dalekému nahazování – ryby totiž stojí, respektive krmí se na mělčinách, které se nejrychleji prohřívají. Vnaďte střídmě, častěji a v menších dávkách, zprvu méně vydatným krmením.

Volbou nástrahy můžete do značné míry ovlivnit, jaká ryba se vám „pověsí“ na háček. Na lína, karase či okouna nastražte hnojáčka či menší rousnici, většinu kaprovitých ryb pak zlákáte na čerstvou či pařenou housku – hlavně tam, kde lidé pravidelně krmí vodní ptactvo. Vynikající nástrahou začínají být – v oteplující se vodě – kostní červi, a to bílí i barvení.