Biologie štiky je v našich podmínkách probádána dobře. Je to pochopitelné, protože se jedná o vrcholového predátora, který má v evropských vodách nezastupitelné místo. I v rybnících patří k tradičním dravým vedlejším rybám. Protože rybářský tlak na štičí populace je v mnoha lokalitách značný, je celkem přirozené, že rybáři stavy štiky ve svých revírech podporují vysazováním jejího plůdku, nebo již větších štiček odchovaných v líhních.

text: Jozef Májsky

Nerad bych vypadal jako rybářský amatér – kutil, přesto bych se rád zmínil také o možnosti, jak přijít k štičí násadě téměř bez práce. Za léta svých ichtyologických průzkumů jsem věnoval poměrně dost času ichtyofauně různých menších vod v inundačním, tedy záplavovém území řek.

Mnohá mrtvá ramena řek se během léta promění v systém menších poříčních tůní. Foto: Jozef Májsky

Protože používám pouze nepříliš výkonný bateriový elektrický agregát, právě zde můžu bez větší námahy získat vzorek ryb typický pro tyto specifické biotopy, který mi ale hodně napoví i o rybím společenstvu v hlavním toku řeky. Na tuto větší vodu totiž mé technické vybavení obyčejně nestačí.

Štika a ostatní ryby

A právě v malých poříčních tůních, telmách, které jsou často periodické a v létě mohou vysychat, bývá v mém úlovku téměř vždy zastoupena – štika. Kromě ní v těchto většinou vegetací zarostlých vodách s nízkým obsahem kyslíku dokážou přežít ještě lín, karas, plotice, hořavka, někdy i okoun, ouklej a tloušť. Piskoře jsem bohužel nezaznamenal už hodně dávno.

Štika sem proniká velice brzo na jaře, nebo ještě koncem zimy, kdy se vzhledem k tajícímu sněhu propojí mrtvá ramena a tůňky s hlavním korytem řeky. Důvod je prostý – snaha vytřít se na zatopené vegetaci, protože se jedná o typický fytofilní druh. Někdy se dospělé ryby po tření stáhnou zpět do koryta řeky, jindy se to ale všem nepodaří. Pro vývoj štičí populace je samozřejmě lepší první alternativa.

Obrovská plodnost rybáři oblíbeného predátora

Vzhledem k plodnosti štiky, která je obrovská – jedna jikernačka naklade až několik tisíc jiker, může po tření vícero párů štik v menší tůni (2–5 arů) vzniknout z vylíhlého plůdku doslova štičí „polévka“. Štičí plůdek se začíná živit drobnohlednou potravou – krustaceoplanktonem, když stráví více než polovinu žloutkového váčku a dosahuje délky 11–13 mm.

lov agregátem
Lov ryb pomocí elektrického agregátu v zarostlých tůních je dosti namáhavý. Foto: Jozef Májsky

Brzy na to (délka 20–40 mm) začne lovit rybí potěr, typickým dravcem se ale stane až po překročení délky těla 200 mm. Protože ve stísněném prostoru tůně není obyčejně dostatek potravy, docela běžným jevem je kanibalizmus. A to jednak mezi odrůstajícími štičkami, jednak ze strany rodičů.

Sklizeň štičích „doutníků“

A právě zde může zasáhnout člověk a sklidit úrodu, i když nezasel. Samozřejmě termín odlovu štičích „doutníků“ (to je ideální velikost štičího dorostu) nemusí být každým rokem stejný. Rovněž se může lišit v nížině a ve vyšší nadmořské výšce. Plus minus je to ale od poloviny května do poloviny až konce června.

Je jasné, že vzhledem ke klimatickým podmínkám nemusí být úspěšná každá sezona. Rovněž malé tůně se rychle „zazemňují“, někdy přestanou plnit po pár letech funkci trdliště pro fytofilní druhy ryb.

Pomoc rybám

A co považuji při tomto extenzivním „štikobraní“ za úspěch? Párkrát jsem byl nadmíru spokojen, když jsem po hodině cachtání se v nevelké zarostlé tůni odchytil přes 40 mladých štiček, ale jindy mi radost udělá třeba pět dorostenců a dvě, tři větší ryby, kterým umožním vrátit se do rodné řeky.

Samozřejmě, že při těchto záchranných akcích pomůžeme i jiným rybím druhům. Dobrý pocit mám hlavně při vypouštění línů, kteří mi zvlášť přirostli k srdci, ale někdy i početného hejna hořavek, kterými jsem zarybnil nejednu novou lokalitu.

Mnozí rybáři, především ti starší, si asi řeknou, že Ameriku jsem zrovna neobjevil. Souhlasím. Myslím si ale, že občas je potřebné upozornit na to, jak pomoci přírodě i nám rybářům.

Kde chybí dravci

Na prvním místě zde určitě nejsou ušetřené peníze, ale dobrý pocit. Obzvlášť to platí v případě těch vod, které v létě vyschnou a z kolébky se mohou proměnit rovnou v rybí hrob. Asi nejlépe mě pochopí zastánci metody Chyť a pusť.

V závěru tohoto povídání je potřebné zdůraznit, že uvedená metoda extenzivního získávaní násad štiky, popřípadě i jiných druhů ryb, není možná a ani vhodná v každém revíru. Kromě toho je důležité velice dobře poznat i ta nejtajnější zákoutí své řeky a pozorně sledovat kolísání její hladiny v období zvýšených jarních průtoků a povodní, resp. i v létě.

štika
foto: Jozef Májsky

Bez nich totiž popsaná situace nenastane a naše úsilí může vyjít naprázdno. Když se pak dostaví letní povodně, tak se většina ryb z tůní vyplaví a zachrání i bez naší pomoci. Zkušený pozorovatel může nejednou při pohledu do vody odhadnout, jestli v tůni štiky vůbec.

Když se v ní i uprostřed léta prohánějí početné houfy ouklejí nebo plotic, tak zde obyčejně dravé ryby chybějí. A ještě zdůrazňuji skutečnost, že tyto záchranné přenosy ryb mohou uskutečňovat pouze rybáři, kteří jsou pro práci s elektrickým agregátem vyškoleni, a že když se nejedná o akutní situaci, měla by být akce schválena hospodářem příslušné rybářské organizace.