Jelci patřili i patří mezi jedny z nejčastěji lovených druhů ryb v našich vodách. Nejeden z nás si jistě vzpomene na rybářské, nebo spíš pytlácké začátky, kdy se snažil pomocí chrousta nebo třešně obelstít vypaseného tlouště někde ve stínu hustých vrb nebo ve zpěněné vodě pod splavem.
text: Jozef Májsky
U mnoha rybářů se pak stal jelec jakousi rybí jistotou, rybou, za kterou se můžeme vypravit v letním vedru i v zimě, kdy se rtuť v teploměru sotva vyšplhá nad nulu.
Výhodou jelců je, že si na nich můžeme odzkoušet prakticky všechny rybolovné techniky. Je třeba říci, že jelcem, který mnohé z nás přivedl do Petrova cechu, byl nejrozšířenější druh jelce, jelec tloušť. Ten naštěstí patří mezi druhy ryb, které úspěšně odolávají lidské rozpínavosti a jeho početnost se výrazně nesnížila ani ve vodách se zhoršenou kvalitou vody.
Proudník a jesen
Bohužel to neplatí pro jeho další příbuzné, jelce proudníka, a především jelce jesena. Není se potom možné divit tomu, že když se s nimi rybáři setkají jen jednou za uherský rok, mohou si je splést s běžným jelcem tlouštěm, popřípadě s dalšími druhy ryb. V minulosti si rybáři z této záměny příliš těžkou hlavu nemuseli dělat, ovšem dnes je situace trochu jiná.
V „červeném seznamu“ ryb České republiky byl totiž jelec jesen zařazen mezi zranitelné druhy ryb (VU). Další dva druhy jelců patří naštěstí pouze mezi druhy málo dotčené (LC) i když mám pocit, že jelec proudník je na tom o dost hůř než tloušť.
Podobně jako u jiných druhů ryb i u jelců podstatně snadněji rozeznáme pěkně vybarvené kapitální úlovky, problémy s determinací nám obyčejně způsobují menší, nedospělé ryby, o potěru raději ani nemluvím. Z tria jelců se celkovým vzezřením dost výrazně vymyká jelec jesen, v praxi nám proto při determinaci mohou zamotat hlavu hlavně dvojníci tloušť a proudník.
I když tvar těla obou druhů je téměř shodný a válcovité tělo je na průřezu téměř okrouhlé, přece jen mají starší tloušti robustnější tělo, než menší a štíhlejší proudníci. Napovídá tomu nakonec i současné jméno jelce tlouště, kterého v některých regionech známe i pod lidovým názvem klen.
Jak je rozeznat?
Mohutné tělo tohoto jelce asi našim předkům připomínalo kmen tohoto stromu. Na rozdíl od ne příliš vzhledné stromové kůry je tělo tlouště kryté středně velkými, výraznými, na zadním okraji černě pigmentovanými šupinami vytvářejícími typickou „síťku“, která chybí ostatním dvěma jelcům.
Celkově má tělo tohoto jelce, až na bělavou břišní část, stříbřitěhnědé až zlatisté zbarvení, zatímco proudník je téměř celý stříbřitý, s namodralým hřbetem. Právě zmíněná „síťka“ a výrazně červená řitní ploutev i břišní ploutve prozradí tlouště v čisté vodě již při pohledu z břehu.
Prsní ploutve má jen lehce červené nebo žluté, hřbetní a ocasní ploutev je tmavá. U menších tlouštích dorostenců je to ale nespolehlivý znak, pouze naznačeným červeným zbarvením ploutví připomínají jelce proudníka. Podstatně spolehlivějším znakem je tvar řitní ploutve, která je u tlouště většinou vypoukle zaoblená, méně často rovná.
Zbylé dva druhy jelců mají okraj této ploutve vždy mírně vykrojený. Při determinaci jelců podle tohoto znaku, resp. i podle tvaru úst, bychom si my, starší rybáři, neměli zapomenout brýle. Koncové postavení širokých úst na mohutné hlavě kapitálního tlouště je relativně spolehlivý znak. Když ale máme v ruce jako prst velkou rybku, naše jistota se najednou může vytratit a nevíme jistě, zda jsou ústa terminální (tloušť) nebo polospodní (proudník).
Tehdy nám může determinaci usnadnit tvar rypce, který je u proudníka špičatější a celkově hlava působí subtilnějším dojmem. Trochu k tomu přispívají i oči proudníka, které jsou uložené více u temene, takže hlava se zdá být při pohledu z vrchu užší. U rybího mláděte (1–2 roky) nelze vyloučit ani záměnu s podouství a ostroretkou, pochybností nás nejlépe zbaví lupa.
Jinak mají tloušť i proudník v poměru k velikosti hlavy oči stejné velikosti, s jemně zlatavou duhovkou. Tak, jako u mnoha dalších druhů ryb, i v případě těchto dvojníků, se vyhneme subjektivnímu pohledu na náš úlovek tím, že u něj spočítáme šupiny v boční čáře. Zatímco běžně lovený tloušť jich má obvykle 43 (44) až 46 (47), u proudníka je počet vyšší, 47 (48) až 51 (52). Tento meristický znak je použitelný i v případě kvalitních fotografií.
Záměna obou zmíněných jelců s jesenem prakticky není možná, protože tento druh jelce má oproti nim vyšší, z boku mírně zploštěné tělo. Hlavně u vzrostlých exemplářů se jeví hlava v poměru k ostatnímu tělu dosti malá. V dobrých podmínkách není neobvyklé, že tělo je za hlavou nápadně vyklenuté. Typickým znakem jsou rovněž menší koncová až polospodní ústa.
Spočítejte šupiny
Zbarvení jesenů se mění v závislosti od věku ryb a také s roční dobou. U většiny ryb převládá zelenomodré zbarvení hřbetu, boky jsou světlejší, břicho slonovinově bílé až narůžovělé. Načervenalými prsními ploutvemi i ocasní ploutví a intenzivně červenými břišními ploutvemi a řitní ploutví se jesen podobá perlínovi. K záměně dochází především u menších exemplářů, které si rybáři někdy dokonce splete s ploticí.
Na rozdíl od perlína, u kterého je začátek hřbetní ploutve oproti břišním ploutvím posunut více dozadu, jsou u jesena tyto ploutve téměř v jedné linii nad sebou. Při jakýchkoliv pochybnostech není nic jednoduššího než spočítat počet šupin v boční čáře. Protože jelec jesen má drobné šupiny – nejmenší ze všech druhů jelců, v boční čáře jich u něj napočítáme nejvíc 56 až 61 (62), zatímco u perlína pouze 38–42.
Zlatá rybka
Ještě se vrátím k zbarvení této elegantní ryby. Nelze totiž opomenout skutečnost, že kromě standardně zbarvených jesenů se v Evropě již od 16. století chová i xantorická forma. Tuto aberaci (abberatio orfus), která vznikla spontánní mutací, označujeme jako zlatý jesen. Toto označení si ryby se zlatavěžlutým tělem a červenými ploutvemi určitě zaslouží.
Oblibu, kterou si tyto krasavice získaly u šlechty, neztratily ani ve 21. století. I dnes se zlatí jeseni nejčastěji chovají v okrasných jezírcích, řidčeji je nacházíme jako zpestření rybí obsádky v menších rybnících s chladnější vodou. Když zde ale najdou vhodné podmínky, nic jim nebrání v tom, aby se zde i rozmnožili.
Za zajímavý pokus je možné označit vysazení zlatých jesenů do Štrbského plesa v letech 1924–28. Plůdek této formy jelce jesena sem byl dovezen z Třeboně pro potěchu návštěvníků Vysokých Tater. Tehdy si snad ani jeden z iniciátorů tohoto pokusu nemyslel, že zde zlatý jesen úspěšně přežije rok 2000. Naturalizovaný jesen se zde po desetiletí úspěšně množí, přičemž se nejstarší exempláře dožívají až dvanácti roků.
Co říct závěrem?
Myslím si, že rybáři provozující metodu Chyť a pusť by tento článek podrobně číst nemuseli, na druhou stranu by ale každý člen Petrova cechu měl znát ryby, které uloví. Přestože jelce můžeme použít jako nástražní rybku jen tehdy, když má lovnou míru, právě možná záměna dvou větších druhů (tloušť, jesen) s menším proudníkem, ale třeba i jesena s perlínem, může vést ke zbytečné likvidaci ryb, které si zaslouží naši ochranu.
Proto doporučuji, aby si správnou determinaci našich tří druhů jelců osvojili především ti rybáři, kteří holdují lovu dravců na živou rybku. A na úplný závěr malá prosba pro ty, kteří chtějí mít v revíru něco pestrého, exotického. Pokud to charakter vody dovolí, upřednostněte před koi kaprem zlatého jesena. Snad to nebude hodnoceno jako rybí rasismus.
Diskuze k článku (0)