Vlastní plovky a vylepšení podběráku
Zdar kutilové, parádní vlákno, tady se rád inspiruju!
Já teď docela experimentuju s vlastními plovoucími boilies. Klasické těsto, uválet kuličky a pak je na chvilku hodím do mikrovlnky. Krásně se nafouknou a plavou perfektně. Za pár korun mám pop-ky přesně podle svých představ.
Mimo nástrahy jsem si nedávno vylepšil podběrák – na rukojeť jsem přidal kousek plovací pěny (co se dává na potrubí) a zajistil stahovací páskou. Když mi teď spadne do vody, nepotopí se. Jednoduchá věc, ale už mi jednou ušetřila nervy.
Na čem zrovna pracujete vy?
Odpovědi: 1
Zlatá střední cesta
Podle mě to není tak černobílé a pravda je někde uprostřed.
Když jsem byl mladší, bral jsem si od vody skoro vše, co mělo míru. Byla to pro mě součást odměny. Postupem času, a hlavně když vidím, jaký je na některé revíry tlak, jsem to ale dost přehodnotil.
Dneska už 95 % ryb pouštím. Tu radost ze zdolání a fotka mi bohatě stačí. Rybu si vezmu jen párkrát do roka, když mám opravdu chuť a když je to nějaká hezká, "kuchyňská" velikost. Zásadně ale vracím vodě všechny velké, trofejní kusy. Přijde mi, že tyhle ryby jsou v té vodě cennější jako pokračovatelé rodu, než na pekáči.
Nejdůležitější pro mě je, ať už si rybu někdo bere, nebo ne, aby se k ní choval s úctou – mokrá podložka, rychlá manipulace a šetrné zacházení by měly být absolutní standard.
Jak jste na tom vy? Máte nějakou osobní hranici (třeba velikost ryby), kdy už ji zásadně pouštíte?
