Od vody s Matějem Houškou: Na místech Oty Pavla
Autor textu a fotografií: Matěj Houška
„Řeka je jiná než potok. Řeka je hluboká studna zapomnění. Valí se jako milosrdný čas, který odnesl bolest, zármutek, zoufalství, utrpení, křivdu, ale vzpomínky nechá ležet někde na dně duše jako hladký oblázek v hluboké tůni.“ Těmito slovy vždy začínám svou přednášku „Od pramene potoka až k moři“, protože přesně vystihují, co pro mě řeka znamená. A vzpomněl jsem si na ně i ve chvíli, kdy jsem stál na břehu Berounky v Luhu pod Branovem, v krajině, kde se rodily příběhy autora tohoto citátu a mého nejoblíbenějšího spisovatele – Oty Pavla.
Do Luhu pod Branovem jsem se vydal nejen za rybami, ale hlavně po stopách spisovatele, který dokázal řeku proměnit v literární postavu. Jeho příběhy jsem znal od dětství, a tak mě lákalo projít se krajinou, kde vznikaly, a zažít je na vlastní kůži. Chtěl jsem vidět místa, o kterých psal s takovou láskou – starý přívoz, hostinec U Rozvědčíka, i pamětní síň, kde se stále uchovává paměť jeho života. A stejně jako tehdy on jsem si s sebou vzal i prut, protože rybaření a řeka Berounka prostě patří k sobě.
Přívoz – jako by se zastavil čas
Když jsem dorazil k přívozu, udělal jsem to, co tu dělali lidé po generace a na co jsem se strašně těšil – zazvonil jsem na „zvon“ u řeky, jehož tóny se okamžitě začaly rozléhat údolím Berounky. Po chvíli se z druhého břehu ozvalo lehké zapraskání dřeva a převozník mi v
Převozníkova „lavička pravdy“
Když jsem vystoupil na pravém břehu, zamířil jsem rovnou k lavičce, na které kdysi sedával převozník Prošek a čekal na lidi volající po přívozu. Dnes je také známá jako „lavička pravdy“. Nesmí se tady lhát a říká se, že kdo na ni usedne, může odhalením pravdy odčinit své hříchy z minulosti. Chvíli jsem tam jen tak seděl, díval se na řeku a přemýšlel, co bych asi řekl, kdyby tu ještě pan Prošek byl se mnou.
Pamětní síň Oty Pavla
Pamětní síň mě okouzlila hned při vstupu. Nejvíce mě zaujaly originální věci, které Ota Pavel nosil na ryby a byly mu u vody věrnými společníky. Když jsem se dostal k bambusovému prutu, nemohl jsem si pomoct a porovnal ho se svým moderním prutem na přívlač. Bylo fascinující vidět, jak se rybářská technika posunula dopředu, jak moderní materiály a konstrukce usnadňují každý pohyb, přitom však duch rybaření zůstává dle mého názoru pořád stejný.
Ne vše tu ale zůstává tak kouzelné. S jistým zklamáním jsem po pár jednoduchých dotazech zjistil, že tu dnes pracují brigádníci, se kterými si o tomto ikonickém místě moc nepokecáte.
U vody
Na chytání jsem měl tentokrát jen opravdu krátkou chvíli, asi půl hodiny, takže jsem spíš rychle prozkoumal úsek pro budoucí výpravu. Přesto i za tu krátkou dobu jsem cítil, že je řeka stále živá. Hodně vody odtéká a její proud mění podobu břehů, hloubku tůní i místa, kde se ryby zdržují, ale ryby tu pořád jsou. Nejlépe to ukázal poměrně slušný kapr, který nám při zpáteční cestě proplul přímo pod přívozem. Připomnělo mi to, že ať už jsou časy jakkoliv jiné, řeka zůstává a její život spolu s ní.
U Rozvědčíka
Cestou zpět jsem se zastavil v hostinci U Rozvědčíka, kam i Ota Pavel jezdil s rodiči a sourozenci. Sedl jsem si, chvíli pozoroval okolí a dal si tradiční švestkovou Karáskovu limonádu. Mohu říct, že lepší limonádu jsem ještě neměl. Jestli na tom měla podíl i část historie, která se mi honila hlavou, těžko říci…
Závěrem
Pak už jsem se vydal zase o dům dál, za člověkem, který má ale s příběhy Oty Pavla hodně společného a je mi velkou inspirací. O tom ale až v dalším článku tady v časopise Rybářství. Když jsem se loučil s Berounkou, přívozem i hostincem U Rozvědčíka, cítil jsem, že taková místa mají svou vlastní duši a stojí za to je poznat. Nejde jen o řeku nebo památky – je to o pocitu, který si odnášíte, o vzpomínkách, jež tu stále visí ve vzduchu…
Mějte se fajn a plňte si své sny! Matěj Houška – dobrodruh, rybář a zálesák
