Od vody s Matějem Houškou: S dědou na přehradě

Nový příběh začíná

K přehradě jsme se vydali lesem, který se prudce svažuje dolů k vodě. Mezi starými akáty se ozývalo jen slabé praskání větviček pod našima nohama. Děda šel krok přede mnou, jistě a tiše, jako kdyby si prošlapával cestu nejen lesem, ale i zpátky do svých vzpomínek. Pod námi se mezi stromy začala pomalu lesknout hladina – klidná, a přitom jaksi napjatá. Měl jsem pocit, že na nás dole u vody čeká nový příběh, který teprve začíná.

Strategie krátkodobého lovu

Přehrada již byla upuštěná, a tak jsme se zastavili na kamenité hraně, která bývá na jaře pod vodou. Já si zabral levou stranu a hned začal připravovat pruty – to dělám při krátkých vycházkách jako první a až posléze stavím lovné místo. Zkrátka, ať jsou nástrahy co nejdříve ve vodě. První prut jsem zvolil klasický „kaprák“. Na vlas malá popka ovocné příchuti zvýrazněna esencí. Taková strategie se mi při krátkodobé kaprařině velice osvědčila – nejen na menší, ale i ty trofejní kapry. Věděl jsem, že zhruba uprostřed toku je na dně malá vyvýšenina, která je obzvláště v teplejších dnech pro lov hodně zajímavá. Právě tam jsem nahodil. Okolo montáže už jen 20 kuliček boilies, ale co je podstatné – narozdíl od nástrahy na masové bázi kvůli kontrastu a chuťové pestrosti. S druhým prutem jsem se naopak tak trošku vrátil v čase do svých začátků na Hracholuskách a navázal klasické krmítko, pár metrů od břehu zakrmil kukuřicí, návnadovými koulemi, pak už jsem jen dával na háček rohlíkové boilies či foukanou pšenici, která navíc celý návazec nadnáší a drží se nade dnem – ideální na ty pravé hracholuské cejny. Na tento prut přicházelo dost záběrů. Děda zvolil víceméně podobnou sestavu.

Zpátky do minulosti

Pak nastalo to, na co jsem se hrozně těšil – s dědou jsme si sedli u prutů a on začal po chvíli vyprávět a vzpomínat. Přehrada vznikla vybudováním sypané hráze v letech 1959–1964 a zaplavením údolí řeky Mže. Děda popisoval, jak tehdy voda stoupala a pohlcovala jeden kus krajiny za druhým. Postupně pod vodou mizely vesnice, domy, pařezy, mlýny, dokonce i hydroelektrárny. Tato místa se následně stala tím nejlepším úkrytem nejenom pro hracholuské predátory.

Mně samozřejmě nejvíce zajímalo, jak to první roky po zatopení vypadalo s rybami. Tenkrát prý děda nejraději chodil k ústí jednoho malého potoka a šel po něm proti proudu. Voda tam byla chladnější i čistší, a to prý byla jistota, že zde budou pstruzi. Někdy už dokonce z dálky viděl jejich tmavé hřbety, jak se lehce vlní pod osvícenou hladinou. Bylo tam prý tolik pstruhů, že ani nebylo možné přijít domů s prázdnou. Děda ještě vzpomínal na místního rybáře, který ho tam jako kluka učil rybařit. Tehdy mu prý dal jednu radu, která mu utkvěla v paměti dodnes – „K vodě se musíš nepozorovaně připlížit. Jak tě pstruh uvidí, je konec.“ Zvláště po jedné z mých posledních výprav na pstruhy můžu potvrdit, že u trofejních kusů to platí pořád. Popravdě dnes ani jeden z nás nevíme, jestli je v tom potoku ještě vůbec nějaká voda, natož pstruzi. Každopádně proto jsme si řekli, že naše další vycházka k vodě, nebo spíše průzkum, povede právě tam…

Je na prutě

Z toho povídání nás najednou vyrušil záběr. Můj kaprový prut se rozjel a byla to jízda! Rybu jsem ale asi po dvou sekundách ztratil. Nevěšeli jsme hlavu a montáž šla po výměně nástrahy zase do vody. V poledne to opět přišlo! Teď to ale nebyla prudká jízda, jen lehký potah a pak pomalinku odvíjející se vlasec. Okamžitě po zvednutí prutu z vidliček jsem poznal, že mám na prutě slušnou rybu. V dálce se kapr opíral zejména do své váhy, pak se rozjel směrem ke mně. Přesně ta chvíle, kdy v případě vaší chyby ryba vlivem povolení vlasce unikne. Když ho pak chtěl děda podebrat, začaly pořádné výpady. Vše ale klaplo, s dědou už jsme sehraná dvojka a kapr byl v podběráku. Děda hned vykřikl: „Tak takovýho kapra jsem tady na Hracholuskách ještě v životě neviděl“. Měl jsem obrovskou radost hlavně za dědu, ten zážitek na něm byl vidět. Pravý „poledňák“ se pak zase vrátil zpět do hlubin Hracholuské přehrady.

Podstata rybaření nespočívá v úlovku samotném

Když jsme odcházeli od vody, uvědomil jsem si, že největší úlovek toho dne nebyl žádný kapr, ale společné chvíle. Hracholusky pro nás oba znamenají jakýsi rybářský domov, i když si ho každý budeme pamatovat úplně jinak. Ať už se voda mění jakkoli, příběhy, které v sobě nese, zůstanou.

Mějte se fajn a plňte si své sny!

Matěj Houška – dobrodruh, rybář a zálesák