Od vody s Matějem Houškou: S dědou na přehradě
autor textu a fotografií: Matěj Houška
Hracholusky – pro mě domovská přehrada, pro mého dědu místo, kde kdysi tekla nespoutaná řeka mezi loukami a lesy. On si pamatuje šumění proudu v meandrech, já zase zrcadlo hladiny a nekonečné množství chat po obou březích. Dva různé pohledy, které se jednoho rána setkaly na jednom břehu.
Nový příběh začíná
K přehradě jsme se vydali lesem, který se prudce svažuje dolů k vodě.
Mezi starými akáty se ozývalo jen slabé praskání větviček pod našima nohama.
Děda šel krok přede mnou, jistě a tiše, jako kdyby si prošlapával cestu nejen
lesem, ale i zpátky do svých vzpomínek. Pod námi se mezi stromy začala pomalu
lesknout hladina – klidná, a přitom jaksi napjatá. Měl jsem pocit, že na nás
dole u vody čeká nový příběh, který teprve začíná.

Strategie krátkodobého
lovu
Přehrada již byla upuštěná, a tak jsme se zastavili na kamenité hraně,
která bývá na jaře pod vodou. Já si zabral levou stranu a hned začal
připravovat pruty – to dělám při krátkých vycházkách jako první a až posléze
stavím lovné místo. Zkrátka, ať jsou nástrahy co nejdříve ve vodě. První prut
jsem zvolil klasický „kaprák“. Na vlas malá popka ovocné příchuti zvýrazněna
esencí. Taková strategie se mi při krátkodobé kaprařině velice osvědčila –
nejen na menší, ale i ty trofejní kapry. Věděl jsem, že zhruba uprostřed toku
je na dně malá vyvýšenina, která je obzvláště v teplejších dnech pro lov
hodně zajímavá. Právě tam jsem nahodil. Okolo montáže už jen 20 kuliček
boilies, ale co je podstatné – narozdíl od nástrahy na masové bázi kvůli
kontrastu a chuťové pestrosti. S druhým prutem jsem se naopak tak trošku
vrátil v čase do svých začátků na Hracholuskách a navázal klasické
krmítko, pár metrů od břehu zakrmil kukuřicí, návnadovými koulemi, pak už jsem
jen dával na háček rohlíkové boilies či foukanou pšenici, která navíc celý
návazec nadnáší a drží se nade dnem – ideální na ty pravé hracholuské cejny. Na
tento prut přicházelo dost záběrů. Děda zvolil víceméně podobnou sestavu.

Zpátky do minulosti
Pak nastalo to, na co jsem se hrozně těšil – s dědou jsme si
sedli u prutů a on začal po chvíli vyprávět a vzpomínat. Přehrada vznikla
vybudováním sypané hráze v letech 1959–1964 a zaplavením údolí řeky Mže. Děda
popisoval, jak tehdy voda stoupala a pohlcovala jeden kus krajiny za druhým.
Postupně pod vodou mizely vesnice, domy, pařezy, mlýny, dokonce i
hydroelektrárny. Tato místa se následně stala tím nejlepším úkrytem nejenom pro
hracholuské predátory.
Mně samozřejmě nejvíce zajímalo, jak to první roky po zatopení
vypadalo s rybami. Tenkrát prý děda nejraději chodil k ústí jednoho malého
potoka a šel po něm proti proudu. Voda tam byla chladnější i čistší, a to prý
byla jistota, že zde budou pstruzi. Někdy už dokonce z dálky viděl jejich
tmavé hřbety, jak se lehce vlní pod osvícenou hladinou. Bylo tam prý tolik
pstruhů, že ani nebylo možné přijít domů s prázdnou. Děda ještě vzpomínal
na místního rybáře, který ho tam jako kluka učil rybařit. Tehdy mu prý dal
jednu radu, která mu utkvěla v paměti dodnes – „K vodě se musíš nepozorovaně
připlížit. Jak tě pstruh uvidí, je konec.“ Zvláště po jedné z mých
posledních výprav na pstruhy můžu potvrdit, že u trofejních kusů to platí
pořád. Popravdě dnes ani jeden z nás nevíme, jestli je v tom potoku
ještě vůbec nějaká voda, natož pstruzi. Každopádně proto jsme si řekli, že naše
další vycházka k vodě, nebo spíše průzkum, povede právě tam…
Je na prutě
Z toho povídání nás najednou vyrušil záběr. Můj kaprový prut se
rozjel a byla to jízda! Rybu jsem ale asi po dvou sekundách ztratil. Nevěšeli
jsme hlavu a montáž šla po výměně nástrahy zase do vody. V poledne to opět
přišlo! Teď to ale nebyla prudká jízda, jen lehký potah a pak pomalinku
odvíjející se vlasec. Okamžitě po zvednutí prutu z vidliček jsem poznal,
že mám na prutě slušnou rybu. V dálce se kapr opíral zejména do své váhy,
pak se rozjel směrem ke mně. Přesně ta chvíle, kdy v případě vaší chyby
ryba vlivem povolení vlasce unikne. Když ho pak chtěl děda podebrat, začaly
pořádné výpady. Vše ale klaplo, s dědou už jsme sehraná dvojka a kapr byl
v podběráku. Děda hned vykřikl: „Tak takovýho kapra jsem tady na
Hracholuskách ještě v životě neviděl“. Měl jsem obrovskou radost hlavně za
dědu, ten zážitek na něm byl vidět. Pravý „poledňák“ se pak zase vrátil zpět do
hlubin Hracholuské přehrady.

Podstata rybaření
nespočívá v úlovku samotném
Když jsme odcházeli od vody, uvědomil jsem si, že největší úlovek toho
dne nebyl žádný kapr, ale společné chvíle. Hracholusky pro nás oba znamenají
jakýsi rybářský domov, i když si ho každý budeme pamatovat úplně jinak. Ať už
se voda mění jakkoli, příběhy, které v sobě nese, zůstanou.
Mějte se fajn a plňte si své sny!
Matěj Houška – dobrodruh, rybář a zálesák