Ze života rybářské stráže - První „setkání“ s Pepou

Byla to běžná květnová kontrola. Rybářská sezóna je tou dobou v plném proudu, v kempech je už živo a stání pro hausbóty jsou beznadějně obsazená. Při kontrolách se v této době pravidelně setkáváme s rybáři, kteří nejsou ochotni čekat do 16. června, kdy končí hájení dravých ryb. Řekl bych, že jejich počet rok od roku klesá, ale vždy se najde někdo, kdo si jde k vodě zavláčet, nebo si při čekání na záběr od kapra párkrát „prohodí“ vodu třetí udicí. Pozorní musíme být i u rybářů, kteří loví klasicky na položenou, protože se už objevují i nástražní rybky.

První „setkání“ s Pepou

Přesně takových rybářů jsem si všiml v kempu Velký Vír. Už na první pohled působili podezřele. Napočítal jsem asi pět nahozených udic, všelijak rozmístěných po břehu, a u čtyř rybářů jsem si nevšiml žádného dalšího vybavení. I jejich oblečení působilo přinejmenším nerybářsky. Netrvalo dlouho a jeden z nich stáhl svou nahozenou udici, zkontroloval nástražní rybku a znovu nahodil. Protože jsem vše pozoroval přes zátoku, musel jsem rychle k autu a dojet do kempu. Vše se zdálo být jasné, a tak jsem na nic nečekal a šel je rovnou zkontrolovat. Měl jsem štěstí – rybář právě znovu přehazoval svou udici s nástražní rybkou, přímo přede mnou.

S tímto rybářem jsem vyřešil jeho přestupek a zbylé tři požádal o doklady k lovu ryb. Koukali na mě, jako by nechápali, co po nich chci. Nikdo z nich neměl povolenku k lovu ryb. Neměli ani doklady totožnosti, a tak mi nezbylo než na místo přivolat hlídku PČR.

Pro svou velikost a členitost bývá v podobných situacích pro policisty často problém najít konkrétní místo. Řeknu vám, bývá to dlouhé a mnohdy i nepříjemné čekání na jejich příjezd. Tentokrát ale bylo vše v klidu a ještě před příjezdem hlídky pánové jako zázrakem objevili své doklady totožnosti a zároveň si vzpomněli, že zbylé čtyři nahozené udice nepatří jim, ale jistému Pepovi, který si na chvíli odskočil kamsi do kempu.

Policisté po příjezdu zkontrolovali totožnost všech přítomných a vyslechli si i příhodu s Pepou. Chvíli jsme na místě čekali, ale všem bylo jasné, že Pepa vzal nohy na ramena. Zajistili jsme tedy všechny nastražené udice a kontrola skončila.

Stává se, že najdu nahozené udice, ke kterým se nikdo nehlásí, nebo vezírky s úlovky, které nikomu nepatří. Příhoda s Pepou se mi ale tehdy stala poprvé.

Nepolapitelný pytlák Pepa

Další příležitost dopadnout Pepu přišla v září, kdy jsem vyrazil lodí na noční kontrolu s kolegy Lumírem a Zdeňkem. Opět jsme projeli kolem kempů Velký Vír a Radavy a pokračovali dál směrem k hrázi Orlické přehrady. Termovizí jsem kontroloval břehy a lovící rybáře, které jsme prověřovali jen namátkově – vždy, když se mi něco zdálo podezřelé.

Stejně tomu bylo i u čtyř rybářů, kteří měli na levém břehu zaparkovaný větší člun a rozdělaný oheň. Lumírovi, který pravidelně řídí loď, jsem dal pokyn, že bude lepší tyto rybáře zkontrolovat. Hned když jsme přirazili ke břehu a rozsvítili světla, bylo mi jasné, že tady není něco v pořádku. Na břehu bylo několik nahozených udic, v kýblu ulovený cejn a úhoř, v řízkovnici několik podměrečných nástražních rybek.

Lumír se Zdeňkem šli rybáře požádat o doklady k rybolovu a já v lodi marně vzpomínal, odkud ty rybáře znám. Až když jsem zaslechl, že udice patří jistému Pepovi, který z místa právě na chvíli odešel, bylo mi vše jasné. Vylezl jsem z lodi a šel pány také pozdravit – to bylo překvapení.

Na místo jsme přivolali hlídku PČR. Tentokrát jsem pro policisty musel dojet lodí k nejbližšímu sjezdu, protože na toto místo se kromě Pepy snad nikdo bez loďky nedostane.

Policisté provedli o kontrole záznam, úlovky jsme pustili zpět do revíru a zajistili nahozené udice. Pepa mi bohužel znovu o vlásek unikl.

Pokračovali jsme dál v kontrole a dojeli až k hrázi, kde jsme loď otočili a vraceli se na naši „základnu“ na Štědroníně. Opět jsme míjeli místo, kde lovil Pepa. Oheň na břehu stále hořel, a tak jsem ze zvědavosti naposledy zapnul termovizi, abych se přesvědčil, zda tam někdo neloví ryby. Nic podezřelého jsem neviděl, jen mě překvapilo, že všichni čtyři pánové jsou stále na místě. Na září to byla poměrně chladná noc a všichni – zjevně posíleni alkoholem – měli ale na sobě jen tričko a kraťasy. Jinak ale vše vypadalo v pořádku, a tak jsme pokračovali domů.

Hned druhý den ráno mi zazvonil telefon. Ozval se jeden ze čtyř Pepových kamarádů. Stěžoval si, že se jim při naší kontrole ztratily klíče – od lodě, od zaměstnání, od auta i od všeho možného – a že se v noci nemohli dostat domů.

Musím škodolibě přiznat, že to byla nejzábavnější zpráva za poslední dobu. Nenapadlo mě nic jiného než odpovědět, že klíče má tedy u sebe určitě pytlák Pepa.