Ze života rybářské stráže - Poslední kontrola

Byl prosinec, krátce před Vánoci. Přehrada se už chystala k zimnímu odpočinku. Kempy se zcela vylidnily, zmizela většina hausbótů a ten zbytek rybářů se už jen pokoušel ulovit vánoční večeři. Liduprázdno bylo i u nás na středisku ČRS Štědronín. Poslední hosté opustili apartmány, chatky už byly dávno zazimované, podobně jako naše lodě. Jen jednu jsme nechali na vodě – pro všechny případy.

Ten den jsem na bazaru objevil sedačku na mou chatu. O pomoc se stěhováním jsem požádal kolegu Viktora. A protože majitel sedačky měl čas až večer, nic nám nebránilo vyjet na poslední kontrolu v tomto roce.

Poklidná kontrola

Kvůli nízkému stavu hladiny máme ztížený přístup k lodi. Molo je už dávno na suchu, a tak je poslední loď ukotvena pouze k bóji. Jako většinu kontrol začínáme i tentokrát na Otavě. Od začátku je jasné, že i když je pátek, rybářů mnoho nebude.

Až kousek před hradem Zvíkov kontrolujeme první rybáře. Jejich nástražní rybky měří poctivých 15 cm, a tak si vzájemně popřejeme k Vánocům a odjíždíme směrem k dolní části přehrady. Další rybáře potkáváme až na Husárně. Je to po několika kilometrech místo, kde se dá s povolením sjet téměř až k vodě. I tady se rybáři snaží ulovit vánočního candáta. Vše je v pořádku, a tak po chvíli podjíždíme Žďákovský most a míjíme zámek Orlík. Čas se nám krátí, začíná se stmívat, a tak jako už mnohokrát říkám: „Ještě jedna kontrola a otočíme loď, ať jsme doma včas.“

Raději už neříkám, že jsem rybářská stráž

Lodí se blížíme ke dvěma rybářům. Zatímco si dávám pozor, abych při nízké hladině nenajel na kámen nebo pařez, kolega sleduje, zda rybáři před kontrolou něco rychle neschovávají nebo nedopisují do povolenek, jak se občas stává. Pánové však v klidu sedí, po chvíli vytahují své doklady z rybářských tašek a jdou nám naproti.

Zpozorním, protože jsem už nejednou zažil, že se tímto způsobem rybář snaží odvést pozornost od místa, kde loví. Je tomu tak i tentokrát. V řízkovnici nacházíme malé nástražní rybky.

I když celou věc řešíme udělením blokové pokuty na místě, hodně jsme se zdrželi. Je už tma a já musím majiteli sedačky zavolat, že budu mít zpoždění. Nechci vysvětlovat, že jsem rybářská stráž a řešil jsem přestupek. Co kdyby byl dotyčný rybář – nebo dokonce pytlák – a nakonec by mi sedačku neprodal?

Nebudete tomu věřit, ale podobnou situaci jsem už zažil. Když jsem předával autoelektrikáři alternátor k repasi, raději jsem se vůbec neměl zajímat o to, jak přišel k tolika rybím trofejím, které mu visely po stěně dílny. Nebo když jsem vezl myčku do opravny a ve dveřích zjistil, že jsem opraváři před čtrnácti dny zadržel povolenku. Ne, po těchto zkušenostech tvrdím majiteli sedačky, že se zdržuji u zákazníka.

Nevěřím, že bych se s termovizí spletl

Zapínám termovizi, a i za tmy jedeme co nejrychleji zpět na Štědronín. Ničeho si už nevšímám, jen dávám pozor na cestu. V termovizi si prohlížím zámek Orlík a z dálky Žďákovský most.

V těsné blízkosti mostu je na pravém břehu menší zátoka. I když je zima, zůstalo zde pár hausbótů, některé jsou kvůli nízké hladině na suchu. U jednoho z nich si všímám podezřelého pohybu, jako by nás ze zadní části plavidla někdo pozoroval.

To by samo o sobě nebylo nic neobvyklého – spíše naopak. Jenže je tma, zima a termovize mi spolehlivě ukazuje, že se v hausbótu netopí. V tu chvíli se mi vybavují nedávné informace o vykradených chatkách v okolí.

V zátoce kotvíme loď a jdeme místo ohledat. Obcházíme hausbóty a u jednoho si všímám, že má zadní plachtu odhrnutou. Nikdo zde ale není. Pro jistotu voláme a kontrolujeme, zda jsou všechny lodě v pořádku a zamčené.

Vůbec tomu nerozumím, ale zdá se, že jsem se spletl. Kolegu posílám zpět na loď s tím, že si místo ještě prohlédnu termovizí. Nic nevidím, ani ve stráni nad námi není nic patrné. S termovizí mám „nakoukáno“ stovky hodin a většinou dokážu odhalit i drobnosti. Že bych nepoznal člověka?

Uklidňuji se tím, že to bylo na velkou vzdálenost, ale stejně jsem přesvědčený, že tu někdo byl.

Vracíme se na loď, odrážíme od břehu a odjíždíme. Ještě naposled se otáčím, abych se podíval termovizí, co mě mohlo tak zmást.

Mezinárodně hledaná osoba

Opět vidím lidskou postavu, tentokrát ve stráni nad hausbóty.

Přistáváme u břehu. Kolega čeká v lodi a já jdu tmou jen s pomocí termovize. Už je mi jasné, proč jsem si osoby všiml z dálky, ale zblízka nebyla vidět. Je tu totiž široká cesta a když jsme byli pod ní, byla ta osoba jednoduše v zákrytu.

Přicházím k dřevěné boudě a najednou mám dotyčného asi deset metrů od sebe. Rychle rozsvěcuji světlo a volám na kolegu. Pána se ptám, co zde dělá, proč se neozýval, když jsme volali, a proč prolézá hausbóty.

Muž nechce odpovídat a bez vysvětlení začíná odcházet. Okamžitě s kolegou voláme na linku 158 a přivoláváme hlídku Policie ČR. S námi v patách si to muž namíří rovnou ke Žďákovskému mostu.

Už přicházíme k hlavní silnici, když jsou z mostu vidět blikající modré majáky. Přijíždí známá hlídka ze Zvíkova. Rychle vysvětluji, co se stalo, a dodávám, že chvátám pro sedačku do Mníšku pod Brdy.

Právě když se chci zeptat, zda už můžeme odejít, jeden z policistů na muže vykřikne, ať se rozkročí a rukama opře o oplocení podél cesty. Nechápu, co se děje. Druhý policista ke mně přichází s mobilním telefonem a s vyděšeným výrazem mi šeptá, že muž je mezinárodně hledanou osobou.

Policisté u něj nacházejí za opaskem několik nožů. Na místo vyjíždí policie z Prahy a my se s kolegou konečně můžeme vydat na zpáteční cestu.

Jak mám své zpoždění neustále vysvětlovat?

Musím zavolat majiteli a omluvit se, že pro sedačku přijedu až kolem desáté hodiny, a zeptat se, zda to není příliš pozdě. Z jeho hlasu i z dotazu, co mám za povolání, když jsem se tak dlouho zdržel u zákazníka, je cítit značná nedůvěra.

Musím dát vědět i domů. Už jsem měl být dávno zpět i se sedačkou, a tak manželce vysvětluji, že se mi podařilo zadržet mezinárodně hledanou osobu.

Tuto informaci přejde s ledovým klidem a jen dodá, že mám večeři v mikrovlnce. Je vidět, že už mě zná – a za ty roky ví, co všechno může přinést život rybářské stráže.