Od vody s Matějem Houškou: Tajemný tulák z řeky vzpomínek

Začal jsem jezdit na Berounku na úhoře ve svých osmi letech, hned co jsem složil rybářské zkoušky. A právě při této příležitosti bych chtěl zavzpomínat na rybáře, který tuto řeku znal jako vlastní boty, prožil u ní celý život a já měl to štěstí, že jsem s ním mohl párkrát vyrazit i na úhoře.

Pamatuji si, jak jsem při naší první společné výpravě sotva popadal dech nedočkavostí – chtěl jsem hned nahodit, mít prut ve vodě, být v akci. Ale on mě zastavil a klidně řekl: „Počkej, počkej… Matěji, ty tu řeku ještě vůbec neznáš. Já ti o ní nejdřív něco povím.“ Popravdě, tehdy mi to přišlo jako úplně zbytečné zdržování. Ale sedli jsme si na břeh a on mi skoro dvě hodiny vyprávěl – o historii Berounky, o tom, jak vlastně funguje, co je prameniště, delta, jak se řeka mění během ročních období. Mluvil o rybách, ale i o ostatních tvorech, kteří u řeky žijí a patří k ní stejně jako voda sama.

Brzy jsem na rybaření úplně zapomněl. Jeho vyprávění bylo tak poutavé, že mě úplně vtáhlo. Potom jsme se spolu vydali podél břehu a on mi přímo ve vodě ukazoval ta nejlepší místa – jak poznat, kde se mohou ukrývat ryby, jak funguje vracák, kde hledat hlubiny, skryté kameny, kudy vede koryto… Všechno znal. Bez echolotu, bez GPS, bez aplikací. Četl v řece jako z knihy.

Jeho jméno by vám pravděpodobně nic neřeklo. Ale já vám tento příběh o „neznámém“ rybáři z Berounky vyprávím i proto, abych odpověděl na jednu velmi častou otázku, kterou mi píšete. Pro mě nikdy nebyli vzorem nejlepší závodníci v rybaření, mistři světa ověnčení medailemi, rybáři, kteří se chlubí svými rekordy, ani členové nejrůznějších rybářských týmů a značek s nápisy od hlavy až k patě. Můj respekt naopak vždycky patřil právě takových rybářům, jako byl on. Zkrátka našim úplně „obyčejným“ rybářům, kteří chodí ke své oblíbené vodě, dokáží chytat mnoha rybářskými styly a ne pouze jedním, ve kterém sice vynikají, ale o ostatních neví prakticky vůbec nic, což si myslím, že je takový trend dnešní doby. Ale hlavně, chovají se slušně a s respektem nejenom k rybám a přírodě, ale také k ostatním lidem, kteří u vody tráví svůj čas a chtějí si ho jen v klidu prožít. I tento příběh je vlastně důvod, proč mám k lovu úhořů na Berounce takový vztah.

Když začnou kvést trnky, přichází čas úhořů. Bílé květy v houštinách podél břehů nejsou jen předzvěstí jara – jsou znamením, že noci začínají vonět po řece a v jejím tichu se opět probouzejí říční tuláci.

Letos jsem na první úhoří výpravu vyrazil právě v tento čas. Ve vzduchu bylo cítit jaro a Berounka tekla s klidem, který v sobě nese příběhy. Ty dávné i ty, které se teprve rodí.

Po příjezdu k řece jsem se hned pustil do průzkumu terénu. V tom mi hodně pomáhá nahazovací sonar, díky kterému můžu zmapovat hloubku nebo tvrdost dna. Tím velmi zefektivním nadcházející lov. S oběma pruty jsem vsadil na svou osvědčenou klasiku – několik čerstvých hnojáků na úhořím háčku zatraktivněné páchnoucím dipem. Úhoř totiž při lovu silně využívá čich, takže pachová stopa nástrahy je nesmírně důležitá. Jeden prut jsem nahodil do koryta ke druhému břehu s hloubkou 2,2 m a druhý naopak k mému břehu do mělčí vody – 1,3 m. Pak už jen špičky nahoru, rolnička se svítící tyčinkou a čekat.

Ze začátku byla řeka tak klidná, že jsem si říkal, zda ještě přeci jenom není na úhoře brzy. Proto jsem ihned změřil teplotu vody – teploměr ukázal 14 °C. To mě uklidnilo, protože za této teploty vody už by úhoři měli být aktivní.

Po setmění se o nástrahu začaly zajímat nejdříve jen menší ryby. Občas mi ale přijde, jako by úhoři chodili večeřet přesně na čas. Padla 22. hodina a najednou se rolnička na prutu v korytě rozezněla. Hned od záběru mi to bylo jasné – úhoř! První úhoř mé letošní sezony, radost mi udělal neskutečnou. Ale co je důležitější, dodal mi obrovské nadšení do dalších výprav. Díky, Berounko, za další krásný úlovek!

I tento úhoř ve mně zůstane – jako připomínka toho, proč se sem pořád vracím. Ne pro ryby, ale pro řeku. I v dnešní době, kdy se často honíme za čísly, úlovky a uznáním, bychom neměli zapomínat, proč jsme u vody začali. Ticho, respekt a vztah k místu mají větší cenu než jakýkoliv rekord. A možná právě v tom tichu, kde si člověk uvědomí, že není pánem, ale jen hostem, začíná to pravé rybaření. Takové, které má smysl…