Ze života rybářské stráže
Text a foto: Robin Kudweis
Orlická přehrada je nejen velká, ale i nesmírně členitá. Proto je zde pro naše kontroly rybářů nepostradatelná loď, díky níž se rychle dostaneme i do těch nejhůře přístupných míst. Většina rybářů naše lodě bezpečně pozná. Ostatně není to zase tak dlouho, kdy jsem je i já coby rybář vyhlížel. Blížící se loď je pro rybáře mnohdy signálem, aby se rychle vrátili ke svým nahozeným udicím — zato po setmění nebo v noci to občas bývá právě naopak.
Tentokrát jsem se vypravil na kontrolu s kolegy z rybářské stráže Lumírem a Zdeňkem. Před každou kontrolou si domlouváme nejen čas, kdy se sejdeme, ale protože oba kolegové chodí velmi časně do zaměstnání, většinou si určíme i čas, kdy se potřebují vrátit domů.
Byl krásný večer. Na Orlické přehradě stále platil lov ryb nonstop, a i když nedávno skončily prázdniny, rybářů stále neubývalo. Na počty kontrol si rozhodně nemůžeme stěžovat. U hradu Zvíkov, na soutoku Otavy s Vltavou, se již tradičně dohadujeme, zda pokračovat po proudu směrem k hrázi přehrady, nebo se vypravit proti proudu. Házíme si korunou, a i když vyhrála horní část Vltavy, mizíme ve tmě směrem dolů, kde v tuto dobu očekáváme více problémů.
Ani tentokrát nás nečekejte včas
Pomocí termovize pozoruji chování rybářů a vybírám další adepty ke kontrole. Je klid — žádné podměrečné nástražní rybky, více nahozených udic ani nezapsané úlovky. Kromě drobností řešených domluvou mají rybáři vše v naprostém pořádku. Ještě zdaleka není půlnoc a my míjíme zámek Orlík.
Právě ve chvíli, kdy si Lumír začal pochvalovat, že se tentokrát vrátíme z kontroly včas, jsem si všiml rybáře, který potmě nahodil udici, rychle ji položil na písčitý břeh a z místa začal odcházet. Ještě se ohlédl, aby se přesvědčil, kam míří blížící se loď, a zmizel mezi karavany. Nikdo z nás by nedokázal spočítat, kolik takto nahozených a opuštěných udic jsme právě v těchto místech nalezli a zajistili. Majitele jsme bohužel nikdy nedopadli. Tentokrát jsem však cítil šanci, a tak jsem kolegům navrhl, aby mě vysadili kousek dál, odjeli a čekali na zprávu, až se rybář vrátí. Je zataženo, téměř úplná tma. Překonal jsem všechny překážky a blížím se k místu, kde rybář odložil svou udici. K mému překvapení nacházím hned tři, kousek dál leží další a šikovně schovanou udici nacházím i ve vytažené pramici a kánoi. Celkem sedm nahozených udic. Kolegy informuji o svém nálezu a všichni posíláme zprávu domů, že ani tentokrát se nevrátíme včas.
Kolegům nemohu říct pravdu
Vybírám si výhodné místo s výhledem na čtyři udice. Schází mi tu už jen lavička. Je zde spousta karavanů i hausbótů a v kempu je stále poměrně živo. Sem tam někdo projde po cestě nade mnou, ale k udicím nikdo nepřichází.
Asi po hodině si všímám dvou rybářů, kteří vláčí ze břehu a blíží se k místu, které sleduji. Říkám si, že pokud udice najdou, všechno tím pokazí, a tak mi nezbývá než jim vysvětlit situaci a požádat je, zda by nešli lovit jiným směrem. Dlouze je sleduji termovizí a čekám, zda nebudou někomu telefonovat — víte, jak to v takovém kempu chodí, všichni se znají.
Po nějaké době se z levé strany objevuje slabé světlo blížící se k udicím. Rybář se u každé udice zastaví a kontroluje je, ale s žádnou nemanipuluje. To by neobstálo — potřebuji, aby některou z udic stáhl a ideálně znovu nahodil. Bohužel místo opouští a opět mizí kdesi mezi karavany. Je půlnoc a kolegové se ptají, jak to vypadá a zda má ještě cenu čekat. Nemohu jim říct, že jsem rybáře nechal od nahozených udic jen tak odejít. Přestože si to nemyslím, tvrdím jim, že k udicím musí každou chvíli někdo přijít. V tu chvíli mě napadá jediné — přiblížit se k některým udicím a udělat vše tak, aby si rybář myslel, že měl záběr a musel udice stáhnout. Udice posouvám po písku, odmotávám část vlasce a posouvám čihátka vyrobená z kousků polystyrenu. Vracím se na své místo právě včas. Z levé strany si všímám blížícího se světla čelovky. Rybář pohledem kontroluje první udice a pokračuje k dalším. Je jen pár metrů pode mnou, shýbá se k udici a prudce zasekne do prázdna. Popojde k další udici a opět zasekává — tentokrát cosi nadává. To jsou ty mé „záběry“. Není na co čekat. Dávám zprávu kolegům, aby ihned vyrazili mým směrem. Rybář znovu nahazuje, když ho nasvítí reflektor blížící se lodi, stále ještě drží jednu udici v ruce. Kolegové vyskakují na břeh a požadují po rybáři doklady k lovu ryb. Pán kolegům pohotově tvrdí, že udice pouze nalezl.
Smutné zjištění
Přichází moje chvíle, zapínám světlo a z mírného svahu scházím k rybáři a svým kolegům. Pánovi popisuji průběh celého večera a čeho se dopustil. Sbíráme všechny nahozené udice, pán se zjištěným přestupkem souhlasí, načež mu je zadržena povolenka k lovu ryb. Zjištění, že pána znám již z předešlých kontrol a vysazování ryb, které probíhají často právě v těchto místech, a nejednou jsme si zde společně povídali, pro mě bylo z celého večera tím nejsmutnějším zážitkem…
Petrův zdar!
