Nože Mikov: 230 let tradice, která přežila světové války i levnou konkurenci z Asie

O výrobě nožů (nejen) pro rybáře, konkurenci z Číny, ale i o dlouhé a zajímavé historii firmy jsme si povídali s Karlem Ježkem, ředitelem a majitelem společnosti.

Jak se v průběhu generací měnila nožířská tradice v Mikulášovicích? Co z ní přežilo dodnes?

Vše začalo v roce 1794, kdy zde Ignaz Rösler založil první továrnu. Předtím se tu nože vyráběly podomácku. Už to nebyl jeden kovář, který dělal vše, dělba práce umožnila vyrábět tisíce nožů, nůžek a kancelářských potřeb, které putovaly do celého Rakouska-Uherska. Tradice se zde dědila z otce na syna, což vytvořilo unikátní soubor dovedností, know-how, které v regionu zůstalo i přes pohnuté dějiny 20. století. Mikov dnes není jen továrna, je to pilíř regionu. Tradice zde znamená i zodpovědnost za zaměstnanost v Českém Švýcarsku.

Vzpomenul byste úplné začátky Ignaze Röslera?

Příběh Ignaze Röslera je klasickým příběhem vizionáře, který dokázal proměnit ospalý kout severních Čech v průmyslové centrum evropského významu. Byl to v podstatě „Baťa severu“ své doby.

V roce 1794 získal Ignaz Rösler povolení k tovární výrobě nožířského zboží. Do té doby se nože vyráběly řemeslně v malých dílnách. Rösler ale pochopil, že pokud chce konkurovat světu, musí výrobu sjednotit a profesionalizovat. Začínal s pouhými deseti dělníky v domě č. p. 257 v Mikulášovicích.

Jak se mu povedlo podnik rozšířit?

Rösler nebyl jen obchodník, byl to inovátor. Začal do regionu stahovat nejlepší odborníky a zavedl dělbu práce. Mikulášovice se díky němu začaly přirovnávat k německému Solingenu nebo anglickému Sheffieldu – tehdejším světovým centrům nožířství.

Během pár let se firma rozrostla natolik, že v roce 1819 už zaměstnávala stovky lidí a stala se největším podnikem svého druhu v tehdejším Rakousko-Uhersku. Je fascinující, že základy, které Ignaz Rösler položil před více než 230 lety, stojí dodnes.

Mikov toho od té doby zažil opravdu hodně…

Přežili jsme napoleonské války, průmyslovou revoluci, rozpad monarchie i obě světové války. To svědčí o neuvěřitelné síle tradice a know-how, které v Mikulášovicích máme. A já jen doufám že kdyby tady dnes Ignaz Rösler byl, že by byl hrdý na to, že jeho jméno a řemeslo nezmizelo. Možná by ho překvapily lasery a moderní oceli, ale v naší Rybičce by okamžitě poznal tu poctivou práci, se kterou v roce 1794 začínal.

Rybičku zná z klukovských let snad každý. Jaký je příběh tohoto legendárního nožíku?

Rybička není jen produkt, je to svědek historie, který přežil monarchii, dvě války i socialismus. Historie sahá minimálně 200 let zpět. Původně šlo o levný střenkový nůž pro děti, aby se naučily zručnosti a úctě k nástroji. Největší rozmach zažila Rybička za první republiky a později v 50. a 60. letech, kdy ji měl v kapse snad každý kluk i holka. Rybička není jen nůž, je to první dotek se zodpovědností, který jsme jako děti zažili. Její příběh je o jednoduchosti, která přetrvala generace prakticky bez jediné designové změny.

Čím se stala Rybička tak ikonickou?

Je to kombinace unikátního tvaru, dostupnosti a kolektivní paměti. Tvar ryby je hravý, neagresivní a okamžitě rozpoznatelný. V Česku a na Slovensku neexistuje jiný předmět, který by u tolika lidí vyvolal stejnou vzpomínku na dětství a dětská léta. Ikonou se stala proto, že si na nic nehraje. Je to poctivý kus oceli a zinku, který se vejde do každé kapsy. Je to jeden z mála produktů, u kterého design ustoupil emocím a vzpomínkám.

Prodává se pořád dobře?

Jedná se o nejprodávanější model nože v historii firmy. I když je Rybička symbolem minulosti, dnes ji vyrábíme i v moderních limitovaných edicích pro sběratele, čímž dokazujeme, že český design je nesmrtelný. Existují i luxusní verze z investičního zlata nebo s damaškovou čepelí.

Takový model nabízíte na svém e-shopu za 250 tisíc korun. Má střenku z masivního 18karátového zlata, čepel z damaškové oceli. Jaký typ zákazníka si takový nůž kupuje?

Jsou to lidé, kteří mají k Rybičce citový vztah z dětství, ale nyní si mohou dovolit její nejvyšší možnou poctu. Pak investoři. Zlato a damašková ocel jsou komodity, které si drží hodnotu. V kombinaci s unikátním řemeslem hodnota nože časem roste. Dále úspěšní podnikatelé. Nůž často slouží jako reprezentativní dar pro významné obchodní partnery nebo k životním jubileím. V neposlední řadě jsou to dědečkové a babičky, které tímto obdarovávají svoje děti či vnoučátka s tím, že jejich dárek bude mít jednou hodně vysokou cenu.

Myslíte, že Rybička je pořád relevantní nůž pro dnešní zákazníky, nebo už jde spíš jen o závan nostalgie?

Rybička je relevantní právě proto, že je v ní ta nostalgie. V době, kdy se věci kupují na jedno kliknutí a po roce vyhazují, je Rybička symbolem kontinuity. Relevantní bude tak dlouho, dokud si lidé budou chtít vyprávět příběhy.

Jaké období bylo pro Mikov nejtěžší? Byly to světové války, socialismus, 90. léta nebo globalizace?

Pojmenovat to nejtěžší období je složité, protože každá éra přinesla jiný druh hrozby. Pokud bychom ale měli vybrat moment, kdy šlo skutečně o bytí a nebytí samotné podstaty firmy, byla by to pravděpodobně 90. léta a následný nástup globální konkurence. Zatímco válka byla bojem o fyzické přežití a socialismus obdobím izolace, 90. léta byla nárazem do zdi.

V čem spočíval?

Mikov přišel o garantované odběratele v celém východním bloku. Najednou se musel naučit marketing, obchod a boj o zákazníka. Firma procházela složitými majetkovými změnami. Hrozilo, že se podnik rozpadne na malé neefektivní části nebo že zanikne pod tlakem levného dovozu, který zaplavil republiku.

S příchodem nového milénia nastala další krize – technologická a cenová převaha Asie. Bylo extrémně těžké vysvětlit, proč by si lidé měli koupit český nůž za 500 Kč, když v tržnici stál podobný 50 Kč. Museli jsme masivně investovat do nových technologií (CNC stroje, lasery), abychom udrželi krok s kvalitou světových značek.

Co vám nejvíce pomohlo, abyste přežili?

Změna strategie. Přestali jsme se snažit být nejlevnější. Vsadili jsme na identitu. Začali jsme spolupracovat s designéry a z nože udělali lifestylový doplněk a sběratelský kousek.

Najdete v archivu nebo ve firemních vzpomínkách nějaký silný příběh zaměstnanců, mistrů nebo rodin, které v Mikulášovicích „žily noži“ několik generací?

Příběh Mikulášovic, to nejsou jen budovy a stroje, ale především rodinné ságy. V našem regionu se nožířství nebralo jako práce, ale jako osud. Často se stávalo, že dědeček učil svého vnoučka u stejného brusného stavu, u kterého sám začínal za první republiky.

Tato kontinuita byla klíčem k tomu, že se řemeslo neztratilo ani po odsunu německých odborníků, protože noví čeští mistři (dosídlenci) se od těch zbývajících učili s obrovskou pokorou. V Mikulášovicích se neříkalo, že jdete do práce, ale že jdete „k nožům“. Byly rodiny, které měly v součtu odpracováno v továrně přes 200 let.

Před nástupem digitálních teploměrů a automatických pecí se kvalita kalení určovala pohledem. Mistr kalírny dokázal podle barvy rozžhavené oceli v přítmí dílny s přesností na pár stupňů poznat, kdy je nůž připraven k zakalení. Říkalo se, že tito lidé „mluví s kovem“. Když se po roce 1989 zaváděly moderní přístroje, ukázalo se, že se tito mistři trefovali „pouhými“ smysly do tabulkových hodnot naprosto přesně.

Co byste chtěl, aby si lidé pamatovali o Mikovu za dalších padesát nebo sto let – v čem je váš odkaz?

Mým přáním je, aby i za sto let byla značka Mikov symbolem kontinuity. Aby si lidé pamatovali, že v malém městě v srdci Evropy existovala komunita, která se nenechala zlákat levnou zkratkou a dál vyráběla věci, které mají duši a vydrží generace.

Aby si lidé pamatovali, že Mikov byl a je důkazem, že poctivé řemeslo dokáže přežít jakýkoliv režim, válku i technologickou revoluci. Aby náš odkaz byl definován jedním slovem: poctivost. V materiálu, v řemesle i v přístupu k lidem a krajině, ve které tvoříme.