Představujeme nemoc: Hurá, hlístice!
text a foto: Ivana Mikulíková, Ivana Papežíková, Miroslava Palíková
Trávicí trakt ryb není pro rybáře příliš zajímavý, při zpracování úlovku obvykle končí mezi odpadem, aniž by mu byla věnována větší pozornost. Pro rybího parazitologa však představuje bohaté naleziště nejrůznějších druhů cizopasníků.
Když otevíráme trávicí trakt okouna nebo štiky, těšíme se mimo jiné na hlístice. Tito parazité mají protáhlé nečlánkované tělo, na průřezu téměř kulaté. Pylorické přívěsky a střevo okouna poskytují zázemí například hlísticím rodu Camallanus (obr. 1). Jedná se o nitkovité červené parazity o délce až 10 mm u samců a 5 mm u samic. Živí se krví. K objevení dospělých jedinců vám stačí dobrý zrak, larvální stádia už však pouhým okem neodhalíte. V naší laboratoři proto standardně provádíme seškrab sliznice pylorických přívěsků i střeva a jeho mikroskopické vyšetření.
Nejen štika či pstruh
V žaludku a střevech štiky můžeme někdy najít výrazně větší druh hlístice, škrkavku Raphidascaris acus (obr. 2, 3),původce rafidaskariózy. Samci dosahují při šířce těla 1 mm délky cca 4 cm, samice občas i přes 8 cm. Můžeme je objevit v trávicím traktu i jiných dravých ryb, např. mníka, úhoře, pstruha či okouna. Ryby, ve kterých škrkavky dosáhnou pohlavní dospělosti a rozmnoží se, nazýváme definitivními hostiteli (pstruh, štika). Dospělé škrkavky produkují vajíčka, která jsou uvolňována do vody zároveň s výkaly ryb (obr. 4). U dalších druhů ryb sice škrkavka pohlavně dospěje, ale není schopná produkovat vajíčka. Jedná se o tzv. paradefinitivní hostitele. U některých druhů ryb není zatím známo, zda v nich k produkci vajíček dochází. Vajíčka ve vnějším prostředí vykazují značnou odolnost, životaschopnost si zachovávají i při teplotách pod bodem mrazu. Při vhodné teplotě se v nich vyvíjí larva, která se uvolní do prostředí. Po pozření drobnou mezihostitelskou rybou pronikne přes stěnu střeva do tělní dutiny a do jater nebo do blány, která fixuje střeva (obr. 5). Tam se opouzdří a pokračuje ve vývoji. Zajímavostí je, že jako mezihostitelé mohou posloužit i malí (mladí) jedinci dravých druhů ryb nebo blešivci. Po nějaké době putuje larva do jícnu, kde čeká, až „její“ rybu uloví a pozře dravec, tj. definitivní hostitel. Definitivní hostitel se může infikovat buď pozřením mezihostitele (zejména drobné ryby) nebo tzv. paratenického hostitele, ve kterém se larva parazita sice nevyvíjí, ale zachovává si životaschopnost. Mezi paratenické hostitele řadíme bezobratlé živočichy, jako jsou nitěnky, plži a larvy pakomárů.
Vadí, nevadí?
Rafidaskarióza byla zjištěna prakticky v celé Evropě, v mnoha asijských oblastech a v Severní Americe. Zatímco štika se s popsanými parazity poměrně dobře vyrovná, u pstruhů může dojít ke značným ztrátám, a to i v chovech lososovitých ryb. Nejde jen o přítomnost velkých hlístic ve střevě, hostitele poškozují také larvy, které migrují po těle a zapouzdřují se ve tkáních, kde vyvolávají zánětlivou reakci. V jedné rybě se mohou nacházet i stovky larev. O člověka však tyto hlístice nemají zájem a nepředstavují pro něj nebezpečí.
Co s tím?
Výskyt parazita lze omezit pouze v chovech ryb, a to vypuštěním a vysušením nádrže, popř. i dezinfekcí dna páleným vápnem. Tím se sníží množství bezobratlých paratenických hostitelů. Ve volných vodách se žádná opatření nedělají.
