Ze života rybářské stráže
text a foto: Robin Kudweis
Před psaním článků do časopisu Rybářství většinou procházím staré fotky a záznamy z kontrol a vybírám příběhy z rybářské stráže, které mě něčím zaujaly. Tentokrát ale nemusím chodit daleko do minulosti – na stole mi totiž leží zadržená povolenka, ke které potřebuji sepsat přílohu k oznámení o zjištěném přestupku. A protože mi běží pětidenní lhůta k jejímu odevzdání uživateli revíru a zároveň mám dnes poslední den na odevzdání článku do časopisu, rozhodl jsem se vše spojit, a jak se říká, zabít dvě mouchy jednou ranou.
Odhalování některých přestupků není nijak složité. Nezapsané hmotnosti ryb, nepřítomnost u nahozených udic. Anebo když ryby neberou, rybáře často nenapadne nic jiného než nahodit více udic. Mimochodem, to je nejčastější vysvětlení rybářů přistižených při lovu na více udic: „Ryby neberou, tak jsem nahodil čtyři udice.“ Ale vraťme se k tématu. I rybáře, který porušuje denní dobu lovu a klidně u toho spí, není problém nachytat, stejně jako toho, který si ponechá ulovenou rybu ve vezírku, ale z nějakého důvodu ji nezapíše. To vše a mnohé další jsou přestupky, které se dají poměrně snadno odhalit a často i prokázat.
Nenápadné podezření
Pak jsou tu ale případy, jako je tento – kdy je k jejich vyřešení potřeba spousta času, trpělivosti, štěstí, a především pozornosti samotných rybářů, kterým záleží na ochraně našich revírů. Tohohle rybáře jsem kontroloval už v minulosti. Nějaké pochybnosti jsem tehdy měl, ale vždy mě přesvědčil, že se ničeho nedopouští. To se změnilo ve chvíli, kdy mě kamarád upozornil, že se mu do lodního motoru zamotala pytlačka s nástražní rybkou – právě v místě, kde tento rybář pravidelně loví.
Ten den jsem se okamžitě vydal na kontrolu a rybáře pozoroval. V průběhu dne sedl na svou loďku a zhruba na půl hodiny odjel. Nevezl s sebou nic než pár kbelíků. Když se vrátil, měl v loďce udici. Nechápal jsem – to jsem si jí předtím nevšiml? Čas ubíhal, na místě se začali objevovat další rybáři a nevypadalo to, že by se mělo k něčemu schylovat. Protože zde často nocuje, rozhodl jsem se odjet a vrátit se až za tmy – jak se říká, tma vše přikryje.
Bohužel jsem večer dostal zprávu, že pán odjel. Vyčítal jsem si, že jsem nebyl trpělivější. Byl listopad a další příležitost už by se nemusela naskytnout. Listopad se pomalu loučil a začínalo přituhovat, zvlášť u vody. V den, kdy byla doposud největší zima, jsem dostal další zprávu – rybář se znovu objevil na svém místě. Manželka marodila, a tak jsem rychle odvezl děti do školky a školy se slíbeným návratem nejpozději do tří hodin, abych stihl odvézt starší dceru na tancování. Pak jsem zmizel v ranní mlze kolem přehrady.
Tanec s rybářem
Vybral jsem si stejné místo pro pozorování jako minule, svůj „vystátý důlek“. Byla zima, novou vyhřívanou vestu jsem samozřejmě nechal doma. Naštěstí jsem měl alespoň powerbanku, která slouží i jako ohřívač rukou. Rybář vesele lovil kapry a kromě pochybnosti, zda ponechané ryby zapisuje, nepůsobil nijak zvlášť podezřele. Ulovil velkého okouna, stejně jako dva kapry ho zabil a uložil do kýble. Že by překročil denní limit?
Pak dostal do podběráku třetího kapra, ale protože kolem procházeli dva rybáři, kapra pustil. Čas plynul a pochybnosti mě začaly nahlodávat. Blížila se třetí hodina a já potřeboval odvézt dceru na tancování. Znovu by ale vyhrál pytlák, nemohl jsem zase odjet. Volal jsem tedy manželce a snažil se jí vysvětlit, že chytit pytláka je prostě důležitější, a že dcera je stejně po mně – takže se tančit nejspíš nikdy nenaučí. Po delší přednášce o všech vlastnostech, které po mně naše dcera zdědila, nakonec souhlasila. Získal jsem čas.
Rybář přestal lovit kapry a nahodil nástražní rybky na candáta. Začal navazovat další a další návazce – ne, pozor – připravoval si pytlačky. Když jsem si myslel, že přijde moje chvíle, vše sbalil, sedl na loďku a odjel. Nezbylo než čekat. Stejně jako minule se po půl hodině vrátil a znovu nahodil. Podle času jsem si vytipoval místo, kde mohl pytlačky nastražit.
Sázka na jednu kartu
Nastal okamžik rozhodnutí. Volal jsem kolegu Vaška s lodí. Zahájil kontrolu a já přišel k rybáři z lesa. Bylo to pro něj veliké překvapení a nebude poslední. Kromě okouna měl kapry v evidenci zapsané, nezbývalo tedy než zariskovat a zeptat se přímo na pytlačky. Zapíral a odváděl pozornost k tabulce s hmotnostmi úlovků. Přerušil jsem ho a navrhl, že sedneme do lodě a půjdeme pytlačky společně posbírat. Upozornil jsem ho, že jinak budu muset zavolat hlídku PČR.
Rybář nechápal, o čem mluvím, ale nakonec souhlasil. Mlčky jsme míjeli hrad Zvíkov. Když jsme se blížili k místu, které jsem měl vytipované, rybář se přiznal a souhlasil, že pytlačky ukáže. Byly přesně tam, kde jsem čekal. Spolupracoval – ušetřil nám tím čas, ale i tak bychom je našli. Na jedné pytlačce visel mrtvý candát, odhadem 60–65 cm. Taková škoda. Hlavou se mi honily myšlenky na veškerou práci s výrobou a instalací třecích hnízd.
Rybáři jsem zadržel povolenku a sepsal oznámení o zjištěném přestupku. Byla tma, bylo po všem. Poděkoval jsem kolegovi, který se mnou podobných akcí zažil už bezpočet. Vždy jen kroutí hlavou nad tím, co zase příště vymyslím. Jsou přestupky, u kterých platí více než kdy jindy moje tvrzení, že rybářská stráž a rybáři musí spolupracovat.
Přeji všem do nového roku mnoho krásných a ničím nerušených chvil u toho nejkrásnějšího koníčku – rybaření. A když je to zapotřebí, neváhejte kontaktovat rybářskou stráž. Pomůžete tak ochránit naše revíry.
Krásný nový rok a Petrův zdar!
