Říjnovou tmou se pomalu sune kolona asi padesáti aut. Jsem někde uprostřed. Jakékoliv snahy o předjíždění už jsem vzdal. Teď jen poslušně čekám, stejně jako ostatní, až kamiony a náklaďáky s přívěsy konečně někam odbočí. Snad po padesáté za poslední dva dny sahám po telefonu a větší části dánské expedice vysvětluji důvod i rozsah zpoždění.

Říjnovou tmou se pomalu sune kolona asi padesáti aut. Jsem někde uprostřed. Jakékoliv snahy o předjíždění už jsem vzdal. Teď jen poslušně čekám, stejně jako ostatní, až kamiony a náklaďáky s přívěsy konečně někam odbočí. Snad po padesáté za poslední dva dny sahám po telefonu a větší části dánské expedice vysvětluji důvod i rozsah zpoždění.

Tááák, ještě se podívat za malý útes. Moře je plné zlatavých nitek, po kterých slunce ručkuje v mělké vodě k písku dna. Pohoda a klid modrých závěsů na hranici viditelnosti. Natáhnu se na ploché skalisko a udělám takový malý klik. Pod vodou jste ve stavu beztíže. Jde to snadno. Podívám se za kámen hojně obrostlý řasami. A najednou zírám do podivného kruhového ústního terče neznámého vetřelce. Hnědé tělo porostlé velkými trny. Fíííí!

Kolik jezů si je na první pohled podobných jako vejce vejci a přesto je každý naprosto jiný. Každý z nich žije svým skrytým životem a má svá tajemství. Střeží je takovým způsobem, že jen ti nejvytrvalejší a nejvnímavější rybáři dokážou občas malounko nakouknout pod pokličku tohoto divotvorného hrnce. Ti ostatní se trápí. Zkoušejí to, zkoušejí, ale pak mávnou rukou s tím, že v této vodě prostě nic není.

Pepův wobbler s imitací pstruha dopadl kousek od stanoviště velké štiky. Nestihla zaútočit, ale pohyb vetřelce jí neunikl. Vyjela asi metr ze své skrýše a čekala, co se bude dít. Nezvaný host se po chvíli vrací a jeho dráha vede tentokrát v těsné blízkosti zubaté dračice. Ta kousek popojede a zaútočí rychlostí blesku. Rybář v lodi je překvapený, ale reaguje pohotově a štice tvrdě odporuje. Zpočátku je ryba zmatená, protože žádnou reakci nečekala. Pak si vzpomene na jeden z minulých zážitků a pochopí, že je zle.

Před lety jsem tři neděle pobýval ve švédském Stockholmu, skvostné městské perle severu Evropy. Byla třeskutá zima, ale nadšením jsem ani nedýchal. Nádhera! Bydlel jsem v kajutě menší lodi na okraji zálivu, která byla hotelem, vlastně botelem. V místě, kde se řeka vlévala do moře. Nic romantičtějšího na bydlení jsem dosud snad ani nezažil.

Pepův wobbler s imitací pstruha dopadl kousek od stanoviště velké štiky. Nestihla zaútočit, ale pohyb vetřelce jí neunikl. Vyjela asi metr ze své skrýše a čekala, co se bude dít. Nezvaný host se po chvíli vrací a jeho dráha vede tentokrát v těsné blízkosti zubaté dračice. Ta kousek popojede a zaútočí rychlostí blesku. Rybář v lodi je překvapený, ale reaguje pohotově a překvapí štiku tvrdým odporem. Zpočátku je zmatená, protože žádnou reakci nečekala. Pak si vzpomene na jeden z minulých zážitků a pochopí, že je zle.