Šupiny

Pro někoho umění, pro jiného štěstí začátečníka. Ať tak či onak, takovou štiku se podaří ulovit opravdu jen výjimečně!

Milana jsem poprvé potkal před několika lety při lovu na dírkách. Byl jedním z mála, který tahal z vody duháky. Měl svůj vlastní vrták. V době, kdy u nás ještě běžně nebyl k mání. K lovu používal proutek vlastní konstrukce. Jeho naviják měl krytou cívku. Používám obdobný naviják. Vím totiž o jeho přednostech.

Dlouhé dny jsem vyhlížel z okna a očekával zlepšení počasí. Jednu pršelo, pak namrzlo, pak bylo vlhko, den po dni. Typické prosincové počasí. Nic pro mě. Zmoknout a ještě k tomu zmrznout? Kdo by o to stál?

Z titulku se zdá, že milovníky přívlače zavedu do vzdálených zemí, popřípadě jim představím nějakou dráždivou napodobeninu exotického živočicha, jemuž neodolá žádný dravec. V podstatě je nezklamu. Nástrahou ovšem nebude plastová imitace, ale skutečná exotická ryba.

V minulém díle jsme vyrazili k vodě na líny. Pověděli jsme si, že nejlepší nástrahou jsou rousnice nebo jakékoli jiné žížaly. Jak bude lov pokračovat? Povede se i nějaký opravdu pěkný lín?

Nejen lidé, ale i věci mají své osudy a je věčná škoda, že nemohou vyprávět. Pojďme se vracet do minulosti. Třeba do doby, kdy naviják, prut nebo korkový splávek sloužily svému páníčkovi klidně i po celý život.

Každý měsíc, každý týden, každý den na rybách mám rád a každý ten den je jiný, i když budu rybařit na stejném místě. Ale květen je výjimečný měsíc, protože na „mých“ vodách berou líni. Lína mohu samozřejmě chytit i v pěkném dubnu a pak kdykoli v roce, dokud se neochladí, jenže od půlky května je lov línů spojen se spoustou jiných krásných vjemů. Vše vnímám mnohem výrazněji než jindy v roce.

Karas je ryba mého dětství. V sedmdesátých letech minulého století jsem o existenci karasa stříbřitého neměl ani tušení. V našich vodách plavali jen ti obecní. Na těsto z rozmočeného krajíce chleba brali spolehlivě. Stačilo napíchnout menší kuličku velikosti hrášku a hloubku nastavit kousek nade dno.

Vývoj nejde zastavit. Někdy je to takový úprk, že z něj člověku běhá mráz po zádech. Mnohdy staršímu člověku přijde líto, že patří ke generaci, která už to nějak nestíhá. Ale pak si řekne: Klid, chlapče! Vždyť oni ti mladí vůbec nevědí, jak bylo dříve někdy krásně!

Říčka Smutná lenivě protéká jihočeskou krajinou miliony let. Její břehy předci osídlovali už v prehistorických dobách. V dnešní době blízkost říčky láká především chalupáře, turisty, rybáře a myslivce. Ale přitahuje i senzitivní jedince, kteří u jejích břehů rádi rozjímají.

V Čechách a na Moravě dochází k prudkému úbytku populací pstruha i lipana. To je známo. Potočák potřebuje dostatek vody, vhodné stanoviště, vhodná místa ke tření a potravu. Pokud něco z toho chybí, chybí i on.

V prosinci loňského roku se plánovala výprava na Jezero Štít u Chlumce nad Cidlinou. Ještě týden před odjezdem jsem nevěděla, jestli na tuto výpravu také vyrazím, protože jsem měla před zkouškami. Nakonec se jeden z rybářů nemohl výpravy zúčastnit a zeptal se mě, jestli bych nechtěla jet místo něj. Takovou šanci jsem nemohla odmítnout. Výprava se uskutečnila 23. až 30. května.

Další ryba, na kterou se zaměříme, je okoun říční. Zástupce řádu ostnoploutvých z čeledi okounovitých zná jistě každý rybář. Dvě hřbetní ploutve, olivově zelené boky s černými pruhy a tmavým hřbetem. Břišní, řitní a ocasní ploutve červeně zbarvené – to jsou typické znaky této nádherné ryby.

V květnu jsme se konečně se sestrou dočkaly a staly se rybářkami v MO Osečná. Hned jsme si zakoupily povolenky a naplánovaly první dámskou výpravu na Labe.

Pojďme si tuto uspěchanou dobu trošku okořenit smíchem. Doufám, že polechtám vaše bránice a třeba jen na chvilku vykouzlím na vašich rtech úsměv. Třeba si nějaký vtip zapamatujete a dáte ho k dobru v nějaké dobré společnosti. Nebo si na něj vzpomenete někdy, když vám bude smutno.