Šupiny

Zvláštních situací zažijeme na rybách spousty. A co teprve za volantem! Málo který příběh však překoná to, co se stalo Švédovy na dálnici.

Děda měl svou zaručenou metodu, jak s úspěchem navnadit. Dokonalou, tajnou, vymazlenou. A taky své místo na řece, kterému býval věrný. Do vody vždy několik dní před akcí padalo krmení. O jeho skladbě jsme věděli jen to, že je z rohlíků, kukuřičného šrotu a nějaké vůně. Byla to metoda Granada a trochu lezla do peněz. Těch děda jako důchodce moc neměl, zato měl povahu buldoka. Celý podzim sbíral po poli kukuřičné klasy, vozil je domů, sušil, loupal a šrotoval. Byl pilný jako včelička.

Nedá mi to. Usedám k počítači, abych se s vámi podělil o četné zážitky z poslední výpravy za velkými kapry. Říkám-li velkými, mám na mysli ryby o hmotnosti nad 20 kg. Podobných exemplářů v našich revírech mnoho neplave. Proto za nimi se synem jezdíme do zahraničí.

Své rybářské výpravy se snažím plánovat alespoň týden dopředu, ale znáte to. Ve čtvrtek zavolá kamarád, že se jede na ryby tam a tam, pojeď s námi, budeme vláčet, mohl by se povést i nějaký sumec. A vše je rázem jinak. Na poslední chvíli se shánějí tutovky, které by měly platit na dravce a věci se balí hodinu před odjezdem. Jsou to prostě nervy. Co vzít a co nechat doma. Krabička s rotačkami na štiky není k nalezení, lanka jsou zahrabaná neznámo kde.

Ne všichni se u vody chovají tak, jak bychom si přáli. Na případné zloděje si rybáři vytvářejí různé ochranné systémy. Ten náš fungoval až moc dokonale.

Slyším slabé dlouhé pískání, které přechází v sípání. Ten zvuk mě přitahoval. Občas jsem ho krátce zaslechl i dřív. Vždy se ozýval v nočních hodinách. I dnes. Šel jsem blíž k rybníku, ale tiché šplouchnutí ho rázem ukončilo. Prosincový čerstvý sníh odhalil hluboké stopy vedoucí do otvoru v ledu na nátokové části rybník

Je čtvrtek, konec listopadu, v kanceláři zvoní telefon. Volá Honza z Chodova u Domažlic, jestli bych prý s jeho tchánem Jirkou nevyrazil na ryby na Orlík. Ani jeden z nich prý na Orlíku ještě nebyl a chtějí tam vyzkoušet krásy podzimního lovu dravců, protože během roku se dostanou maximálně na kapříky na svém oblíbeném rybníčku.

Parma. Ryba známá svou silou, houževnatostí a umem využít při souboji říční proud tak dokonale, že ji mnohdy nemáte šanci zdolat. Lov této říční královny je přinejmenším atraktivní. Ať už se rozhodneme pro lov na plavanou, položenou nebo aktivnější přívlač či muškaření. Ten pocit, kdy konec udice ztěžkne a domnělá vázka se najednou rozjede přímo do zpěněné vody podjezí, je nezapomenutelný. Každý, kdo ho zažije, ví, že to to nebylo naposledy. Že bude chtít znovu.

Vypadá to, že fotobuňka mi nejen otevřela dveře, ale byla propojena i s paní za pokladnou. Platím vstupné za hbitě připravený lístek. Muzeum mě ochotně přijalo, jak už to bývá v časech, kdy se dveře do supermarketů netrhnou, zatímco brány muzejní rafinovaně líčí na každého jednotlivého návštěvníka.

Každý z nás se u vody jistě někdy píchl o háček. Většinou je to jen drobné píchnutí, po kterém si říkáme „uf ještě že to nešlo hlouběji“. Ale co když šlo? A když už mám hák v ruce, co dělat?

Sedmý ročník Přívlačové exhibice, kde měli rybáři možnost zapůjčit či zakoupit si novinky v oblasti přívlače, přinesl několik rekordních ryb. Lov probíhal na rybníce Katlov, kde je mimo této akce lov dravců celoročně zakázán. Kromě desítek candátů a okounů se ulovili minimálně tři metrové štiky a jeden velký sumec.

Občas se podaří být u vody v ten pravý čas. Teplota, počasí, vítr - všechno vám hraje do karet a vy můžete zažít naprostý rybářský orgazmus. Kolik takových nocí člověk zažije? O jedné z nich vám teď budu vyprávět…