Říční ramena se rodí, stárnou i zanikají

Není to tak dávno, kdy si i naše řeky žily svůj vlastní život a okolní krajinu přetvářely podle odvěkých zákonů přírody. Pak se je ale člověk rozhodl zkrotit. Někdy se mu to povedlo víc, jindy míň. Výsledek regulace našich řek a potoků, které proběhly hlavně v 19. a 20. století, máme všude kolem nás, především v zastavěných oblastech.

text: Jozef Májsky

Z původní poříční krajiny zůstala z velké části jen torza a většina z nás možná ani netuší, jaký původ má naše oblíbené místečko u říčního ramene nebo tůně, na kterém prosedíme celé hodiny čekajíce na vytoužený úlovek.

Odborníci studující genezi říční krajiny sice ještě najdou místy i u nás úseky řek s přirozeným vývojem, v případě větších řek ale musejí vycestovat do vzdálených zemí méně dotčených civilizací.

Meandry, ramena a mokřady

Pro střední, hlavně ale pro dolní úseky potoků, říček i řek s mírnějším spádem (podélný sklon), je typické vytváření meandrů. Tok se různě klikatí, čímž se snižuje jeho rychlost a unášecí síla vody. V důsledku toho řeka ukládá v nivě (aluvium) hrubší materiál – štěrk a písek (splaveniny) i jemný kal rozptýlený ve vodě (plaveniny).

Při zvýšených povodňových průtocích si pak nejednou potok nebo řeka vytvoří zkratku, břehy meandrů protrhne a hlavní část průtoku přesune do nového řečiště. Původní koryto přestává plnit funkci hlavního toku a stává se bočním nebo vedlejším ramenem. Postupně, jak se v něm zpomaluje průtok, zanáší se stále více sedimenty, až se po čase jeho horní část ucpe, zneprůchodní.

Takové rameno s uzavřeným vtokem, které je spojené s hlavním tokem pouze spodní částí, označujeme jako slepé rameno. Za zvýšených průtoků se může na jistý čas změnit ve vedlejší rameno. Pokračující sedimentace v jeho ústí po jistém čase uzavře spojení ramene s hlavním tokem a v říční nivě vznikne tzv. mrtvé rameno.

Protože se jedná o část původního říčního oblouku – meandru, má často tvar podkovy, přičemž její konce směřují k hlavnímu toku. Po většinu roku ho napájí průsaková spodní voda, při extrémně velké povodni bývá zaplavené a na pár hodin nebo i dní se mění v „živé“ rameno. Povodňové průtoky, které z mrtvých ramen často vypláchnou jemné sedimenty a obyčejně i část vodního rostlinstva, tak život mrtvých ramen prodlužují.

K jejich agonii pak postupně přispívá hromadění sedimentů, rostlinných zbytků, ale obyčejně i pokles spodních vod a kolmatace dna – ucpání hrubších sedimentů jemnějšími částicemi. A když se k tomu přidá postupné vzdalování hlavního toku, který se už ani při povodňových stavech nespojí s ramenem, z mrtvého ramene se postupně vyvine staré rameno.

Protože tento proces může trvat poměrně dlouho, není někdy lehké stoprocentně rozhodnout, zda je rameno mrtvé nebo staré. Při optimálním vývoji rameno trvale izolované od původního toku zarůstá od okrajů vynořená (emergentní) nebo tvrdá vegetace, například rákos a orobinec, v hlubší vodě pak plovoucí (natantní) a ponořená (submerzní) vegetace.

Volná hladina se postupně zmenšuje, až nakonec vodní rostliny pokryjí celou vodní plochu a proces zabahňování se urychlí. Nakonec staré rameno ovládne tvrdá vegetace, rákos a orobinec vystřídají mokřadní rostliny, třeba ostřice a původní vodní recipient se promění v mokřad, který už život rybám neumožňuje a stává se nezajímavý i pro rybáře.

Regulace toků

Je zajímavé, že některé z těchto procesů dokáže člověk do jisté míry napodobovat. Někdy je urychluje, jindy zpomaluje, popřípadě se snaží co možno nejdéle udržet jistý ustálený stav, který není pro přírodu typický. Při regulacích toků dost často dochází k umělému napřímení koryta. Po propíchnutí meandrů se z nich stanou odstavená říční ramena.

Protože od nového koryta tato ramena téměř vždy odděluje protipovodňová hráz a nemohou být zaplavena vodou z řeky, mají charakter starých ramen. Těm, která mají dostatečnou hloubku a poměrně stabilní hladinu po celý rok, vymysleli hydrologové pojmenování poříční telma, běžně je ale označujeme jako trvalé poříční tůně. Mělčí, v létě vysychající, pak jako periodické tůně.

Tento typ nestálých vodních recipientů se může vyskytnout i v záplavovém území. Mimo něj je zejména na jaře naplní voda z tajícího sněhu, v inundaci to pak může být při zvýšeném průtoku i voda říční. Snad každý z nás se ve svém okolí setkal s tím, že se vodohospodáři, rybáři nebo jednoduše občané nechtějí smířit s tím, že jejich mrtvé rameno nebo tůň v důsledku zazemňovací sukcese zanikne.

Na řadu pak přijdou bagry, které prohloubí dno a tím i život tůně, která je poté jakýmsi křížencem říčního ramene a zemníku nebo pískovny. Nezřídka bývá torzo původního ramene rozšířeno těžbou štěrkopísku, původní název si ale zachová. V mnoha případech pak bývají jako tůně označovány i úplně nové pískovny a štěrkovny. I když mají trochu jiné parametry, než přirozená říční ramena a tůně, přesto jsou významným přínosem pro zvýšení rozmanitosti říční krajiny.

Proces stárnutí říčních ramen závisí na mnoha skutečnostech, nejdůležitější jsem zmínil. Nemusí to být sice pravidlo, ale velká říční ramena podléhají zazemňování dlouho, zatímco menší dokáží zmizet i v průběhu života jedné lidské generace.

Rybářské obhospodařování říčních ramen a tůní

V rozhodující míře bývá závislé na tom, ve které fázi vývoje se ramena a tůně právě nacházejí. V případě bočních ramen je situace prakticky shodná s hlavním korytem, někdy zde mohou nacházet o trochu horší podmínky proudomilné druhy ryb, což platí i v případě slepých ramen.

Jakmile ale dojde k úplnému oddělení ramene od hlavního toku, poměrně brzy z něj vymizí reofilní druhy, třeba parma a ostroretka, dlouhá léta dokáže s úspěchem přežít tloušť. V rybím společenstvu mrtvých a starých ramen jsou dominantními hlavně ty druhy ryb, které nejsou náročné na obsah kyslíku ve vodě.

Z kaprovitých druhů jsou to především karas, lín, perlín, hořavka, slunka, z ostatních pak třeba piskoř, ale i štika. V případě velkých mrtvých ramen na dolních tocích větších řek (Labe, Morava, Dyje apod.), v nichž periodicky dochází k výměně vody, je nejlepší, když do vývoje rybího společenství příliš nezasahujeme.

Když nadejde zvýšená exploatace dravých ryb, je vhodné do těchto vod vysazovat dravce (štika, sumec, místy candát), opatrně přistupujme při vysazování kapra a hlavně amura. V důsledku likvidace vodních makrofyt totiž může dojít ke kolapsu přirozeně fungujícího vodního ekosystému a vrátit vodě přirozenou biologickou rovnováhu nemusí být vůbec jednoduché.

U menších ramen a tůní je dobré pomocí kontrolních odlovů průběžně sledovat, jak se vyvíjí jejich rybí společenstva. V případě přemnožení invazních druhů ryb (střevlička, sumeček, slunečnice) je potřebné zasáhnout a tyto druhy cíleným odlovem potlačit. Z hospodářky významných druhů ryb zde lze podpořit třeba lína, některé malé silně zarostlé recipienty se mohou stát i refugiem – útočištěm vzácných chráněných druhů ryb, například karase obecného nebo piskoře.