Ocasní ploutve: Jako lodní šroub i kormidlo

Během milionů let vývoje se u vodních živočichů, potažmo později u těch, kteří vstupují do vody jenom občas, opakovaně „proměnila“ ocasní část těla v orgány pohybu připomínající svou funkcí lidské vynálezy – lodní šroub a kormidlo.

text: Jozef Májsky

Již u jednobuněčných organizmů, třeba některých prvoků, zabezpečuje plavání jeden nebo i více bičíků. U bezobratlých se setkáváme nejčastěji s vlnivým pohybem celého těla (hlístice, pijavky), popřípadě pohyb zabezpečují kožní lemy (hlavonožci). Výkonný pohon pomocí ocasní části těla, často opatřené ploutví, nacházíme pak až u rybovitých obratlovců.

Při plavání se u nich pohyb boční svaloviny trupu plynule přenáší na ocasní část těla, včetně ploutve. Tím dochází k využití její plochy a přilehlé plochy ocasního násadce při jejich bočních pohybech. U velké většiny paryb – žraloků, i pravých (kostnatých) ryb, pak plní ocasní ploutev nejenom funkci lodního šroubu, ale i kormidla.

Souměrné a nesouměrné

Příroda vyvinula u ryb několik modelů ocasních ploutví. U starobylých rybích skupin je buď vějířovitě zaokrouhlená (bahníci) nebo zahrocená do podoby kopí (latimérie) – jedná se o dificerkní ploutev, přičemž u latimérie podivné má tři laloky. Některé z našich druhů ryb, například blatňák tmavý, mají ocasní ploutev dificerkní pouze navenek (externí difycerkie), její kostra tomuto typu ploutve ale neodpovídá.

Obecně u ryb převládají ocasní ploutve tvořené dvěma laloky – horním a dolním. Když je jeden z laloků delší, jde o nesouměrnou – heterocerkní ploutev. Typická je u žraloků a jeseterů, kteří mají výrazně delší horní lalok (epicerkní ploutev), zatímco pouze mírně prodloužený dolní lalok nacházíme u cejna siného a perleťového (hypocerkní ploutev).

Když mají oba laloky přibližně stejnou délku, hovoříme o souměrné – homocerkní ploutvi, která je nejběžnější u sladkovodních i mořských ryb. Podle některých ichtyologů bychom sem měli zařadit i zmíněné cejny a jiné druhy s nevýrazně prodlouženým dolním lalokem ocasní ploutve (hypobatická ploutev), resp. i ryby s mírně prodlouženým horním lalokem (epibatická ploutev).

Patří mezi ně například někteří jihoameričtí sumečci – krunýřovci, mnozí běžně chovaní v akváriích. Pro většinu úlovků z našich vod je typická souměrná (homocerkní) ocasní ploutev se stejně dlouhými laloky (izobatická ploutev).

Co se osvědčilo

Rybáři si u svých úlovků všímají především tvar a zbarvení ocasní ploutve. Zkušenějším stačí, aby se na zlomek vteřiny objevila na hladině alespoň její část, a okamžitě poznají, kdo je jejich soupeřem. Stejné vzrušení u nich vyvolá nesouměrná ocasní ploutev metrového jesetera někde v soukromé vodě, jako i mohutné souměrně vykrojené „pádlo“ kapra, candáta nebo štiky.

Se souměrně uťatou ocasní ploutví se v našich vodách setkáváme u drobných rybek (sekavec, sekavčík, mřenka) i nepůvodního sumečka amerického. Jako typický je tento tvar ocasu uváděný i pro lososovité druhy ryb, ovšem je třeba zdůraznit, že to platí pouze v případě starých exemplářů.

Souměrně vypouklá ocasní ploutev je charakteristická pro piskoře, kterého měla možnost v posledních letech vidět v přírodě jenom hrstka rybářů A naopak, mezi časté úlovky s takto tvarovanou ocasní ploutví patří sumec.

Kytovci a mořské krávy

Přímo školním příkladem adaptace ocasu na vodní prostředí jsou kytovci – velryby a delfíni, u nichž se (na rozdíl od rybovitých obratlovců) vyvinula ocasní ploutev s horizontálním postavením. Tito unikátní specializovaní vodní savci se mi zdají už dosti okoukaní, zato se nemohu stále vynadívat na mořské krávy – sirény, které se pohybují podobně jako kytovci vlněním zadní části těla ukončené placatou ocasní ploutví.

Bohužel jsem si zatím neměl možnost zaplavat v Americe s kapustňáky a ani ve Starém světě s dugongem indickým, což trochu závidím Mirku Brátovi, který zvěčnil tohoto býložravce na pěkných fotografiích v Rudém moři.