Únor dokáže překvapit stejně jako kterýkoli měsíc v roce. Zima může ukázat ostré zuby a stejně tak můžeme v únoru pocítit první velmi příjemné závany jara. První polovina měsíce bývá obyčejně dost chladná a mnoho rybářů na to, že by vyrazili k vodě, vůbec nepomyslí.
Text: Milan Tychler
Tak to se mě netýká. Pokud nejsou řeky zamrzlé, najdete mě u vody. Pokud je mráz a dostatečně silný led, bezpochyby budu zkoušet štěstí někde na dírkách. Tento čas je pro mě časem „splávkovým“. Obyčejně obcházím menší říčky, nezamrzlé mlýnské náhony a podobné vody, kde lákám plotice, ostroretky, podoustve a tlouště. Občas při tom narazím i na jiné ryby.
Proud malé říčky vymlel pod jedním břehem trošku hlubší stružku. Je to v tomto úseku jedno z mála hlubších míst. Voda je velmi čistá, ale tady je hloubka taková, že na dno nevidím. Většina míst na řece je teď úplně bez ryb.
Stáhly se do hlubších míst, protože jen tam se mohou ukrýt. Jinde pro ně není bezpečno. I když i tohle je hodně relativní. Na mělčích místech teď nacházím jen menší tlouště. Obcházím se splávkem známá místa a tady se také vždycky zastavím.
Břeh je tu maličko vyšší, ale to nevadí. Zůstanu stát před začátkem hlubinky a pomalu pouštím splávek po proudu dolů. Jednou, dvakrát, třikrát. Stále nic. Ani náznak toho, že by se o mou nástrahu něco zajímalo.
Malý chomáček hnojních žížalek neboduje. Zkusím tedy jinou osvědčenou nástrahu – kousíček napařeného toustového chleba, který z plátku vykrojím speciálním vykrajovačem. Snažím se poctivě, ale pořád nic. To je zvláštní. Jindy už bych měl dávno záběr. Nevím, co s tím, je nejvyšší čas něco vymyslet.
Čas na změnu
Mám dojem, že voda proudí silněji než jindy. Když jsou ryby málo aktivní, rychle se pohybujících nástrah si nevšímají. Musím hodně zpomalit. Vyměním splávek za větší, který mohu více zatížit a v proudu silněji přidržet, aniž by se mi nástraha zvedala ode dna.
Pro jistotu přidám jeden broček ještě pár centimetrů od háčku. Nahodím a popouštím splávek po proudu centimetr po centimetru. Nástraha škrtá o dno. Je to opravdu hodně pomalé vedení a občas nástrahu úplně zastavím.
Díky větší zátěži to jde docela dobře. S malým splávkem by to možné nebylo. Splávek urazil sotva dva metry a šup, mizí pod vodou! Lehce přiseknu a proutek se okamžitě ohýbá. Konečně!
Ryba se drží v hloubce, popojíždí sem, tam a potřepává hlavou. Nedá moc práce ji zvednout. Už se stalo a vedu ji k podběráku. Celkem pěkná ostroretka! Typická „zimní“ ryba této vody. Když jsou při chuti, zachytáte si tu někdy právě díky nim lépe než leckde v létě.
Doufám, že nebyla první a zároveň i poslední. Nebyla. Ostroretky berou nádherně. Jedna za druhou. Kousíčky bílého, nadýchaného toustového chleba jim evidentně chutnají. Zkusím pro zajímavost znovu hnojáčky, když to tak dobře jde.
Nástraha proplave jednou i podruhé bez kontaktu. Zdá se, že ostroretky jsou dnes naladěné spíše na pečivo. Ještě jednou to zkusím, ale pak se vracím ke chlebíčku. Popouštím splávek. Pomaloučku. Na vteřinku ho zastavím, ale když ho zase pustím, nehýbá se. Stojí jako přikovaný a pak se začne potápět.
Zřejmě se háček o něco zachytil. Pozvednu špičku prutu, abych sestavu uvolnil, ale splávek se dává do pohybu. Rychle přiseknu a ryba mi okamžitě ohne prut v rukou do pořádného oblouku. No, to vypadá zajímavě. Ostroretka to v žádném případě nebude.
Opatrný záběr
Ryba míří proti proudu a bere si vlasec. Nezbývá než povolit, protože jedenáctka návazec mi toho moc nedovolí. Naštěstí se ryba trošku uklidnila a na konci tůně se zastavila. Do mělké vody se jí evidentně nechce. Když maličko přitvrdím, couvne a stojí. Uvázli jsme na mrtvém bodě. Ryba nemá sílu plout dál a já ji nemohu přitáhnout k sobě.
Chvilku se přetahujeme a cítím, jak se rybí tělo vlní v proudu. Pak trochu povolí a mám ji o něco blíž. Zase se drží u dna jako klíště, jenže když víc zatáhnu, vyrazí dopředu a zase „zaparkuje“ na konci tůně. Už jsem myslel, že má dost, ale kdepak. Tahle ryba si se mnou zatím jen hraje.
No, nic netrvá věčně. Nakonec se podvolí a konečně mohu podebrat hezkou rybu. Nejbojovnější rybu našich tekoucích vod – parmu! Parem jsem se něco nachytal, ale ty zimní, ulovené na jemné náčiní, mám asi nejraději.
Nádherné zpestření mezi tou drobotinou! Položím ji s mokrým podběrákem do měkkého listí a zbavím ji háčku, který pevně drží v koutku masitých, vousatých úst. Toho by se nezbavila ani náhodou. Jedině by musela přetrhnout vlasec. Ponechám ji v podběráku a spustím ji k hladině.
Držím ji ve vodě otočenou hlavou proti proudu. Asi jí bude chvilku trvat, než se vzpamatuje, ale mýlím se. Rychle se narovná, vyjede pomalu ze síťovaného vězení a klesne ke dnu. Tam chviličku setrvá a hned si to namíří zase zpátky do proudu. Tak honem zase nahodit. Třeba ještě nějaká zabere…