Přichází to najednou. Celé léto i podzim má lov pruhovaných dravečků poměrně dobře zajetá pravidla. Najednou přijde silné ochlazení, voda se vyčistí a ochladí a vše začíná být zcela jiné. Nástrahy, které byly nejlepší, nejednou ztrácí na účinnosti a místa, kam si rybář chodil pro okouny jako do obchodu, jsou najednou prázdná.
Text: David Maixner foto: autor
Co se děje tak zásadního, že tyto neskutečně žravé ryby ztrácejí chuť pronásledovat naše nástrahy? Proč najednou berou jen chvilku a jen někde? Proč najednou nechtějí brát nástrahy, které se jim líbily během roku?
Podobných otázek bychom našli ještě spoustu, ale důležitější jsou odpovědi. Jsem přesvědčený, že s tímto obdobím se nemění chování jen okounů, ale také naše. Spousta rybářů už nesdílí tolik nadšení vyrazit k vodě, hledat, zkoušet a zkoumat. Vydrží většinou jen ti skalní, kteří se snaží přijít na to, co se změnilo a co mají dělat jinak.
Anebo bohužel ti kolegové, kteří se koníčku nevěnují jen pro požitek z lovu a musí si prostě odnést, co uloví. Ať je to tak nebo onak, stejně na to člověk musí přijít a najít způsob, jak se těmto pruhatcům dostat za šupiny. Mně toto období možná bere za srdce mnohem více než teplejší období. U vody jsem často sám, anebo opravdu jen s těmi, s kým mně je mi tam dobře.
Výběr místa
Na lodi nebo kajaku nám dobře pomáhá možnost sledování hloubky a terénních zlomů pomocí echolotu, ten nám často i ryby ukáže. Nerad vyhledávám ryby na volných plochách, ale občas i tam zajedu, protože ryba se do takových míst velmi často stáhne za potravou.
Ovšem daleko raději hledám hrany a terénní zlomy. Ty umím vypátrat i ze břehu, ovšem za vše se platí – tam bývá slušná past na nástrahy v podobě kořenů nebo balvanů. Okouni u těchto hran často hledají trvalejší stanoviště.
Jakmile zjistí, že je zde možné snadněji sehnat potravu i během zimních měsíců, tak se už tolik nestěhují a proplouvají jen po blízkém okolí. S chladnější vodou klesá aktivní pohyb a okoun vyráží pouze za potravou a zbytek času neplýtvá energií, jak je známo.
Proto i záběry mají často opatrnější charakter, není při soubojích cítit ten kus energie, který pruhovaný loupežník klidně vynaloží v letních měsících. Pokud máme možnost okouny sledovat, uvidíme, že za nástrahou ryba dojede a je ochotna na ni poměrně dlouhou dobu civět, než se odhodlá na ni zaútočit.
V těchto okamžicích vyhrávají rybáři s větší trpělivostí, ti kteří s nástrahou neustále necukají a nechají ji v klidu. Okounovi někdy opravdu trvá, než se odhodlá k útoku. V létě by zaútočil prakticky hned, ale nyní nespěchá. Několikrát jsem pozoroval okouny, jak leží při dně a nehnou se. Celé hodiny! Rybky kolem nich plavou a oni nic!
Jenže najednou přijde jejich minutka a začnou se dít věci. Rychle se nasytí a opět zalehnou. V těchto stavech není okoun ochotný opouštět své stanoviště a popojede jen o kousek. Pokud mu s nástrahou ujedeme, tak ji už nepronásleduje. Pokud mu taková nástraha projede kolem hubky několikrát, tak se radši posune o patro níž a jeho apatie dosáhne maxima.
Bohužel, tohle se dá ovlivnit jen těžko. Pokud na ryby ve větší hloubce vyloženě nevidíme, tak je to z hlediska rybáře jen o citu a trpělivosti.
Diskuze k článku (0)