Z rybářského deníku: Ulovíme legendárního ohridského pstruha? (3)

První ulovené pstruhy máme za sebou, co nás čeká dál? Máme se bát divokých Albánců? Která řeka je na rybaření nejlepší? Kde končí velké rybářské dobrodružství?

text: Vojtěch Sklenář

Napřed zkoušíme revír Černý Drin 2. Jde vlastně o dvanáctikilometrové sekundární pásmo mezi dvěma velkými přehradami. Když na tom budeme dobře s časem, zkusíme i Radiku v národním parku Mavrovo. Obě tyto řeky se nachází na Kosovsko-Makedonsko-Albánské hranici v okolí města Debar. Je to jedno z nejdivočejších měst, které jsem kdy navštívil. A to jsem Evropu prokličkoval od Španělska až po Ruský Krym. I tvrdá Bosna byla proti Debaru vyspělý západní stát.

Jak ochránit auto

Hledali jsme nějakou normální hospodu. Když jsme ji našli, vypadala evropsky a docela kulturně. Z auta se mi ale nechtělo, i když mám pro strach uděláno. Naštěstí bylo před hospodou volno. Na auto prostě musíme vidět, jinak jsme za pět minut bez něj. Vlezu do lokálu a ptám se na pizzu. Mají ji. Pavel zamyká auťák a míříme do nitra krčmy. Sedí tam pár muslimů a nějací dělníci.

V drsné hospodě pizzu nemají

Nejdražším jídlem byl steak za 500 denárů. „Ten si musíte dát, pizza stojí skoro stejně,“ říká hostinský a kouká se výhružně. „Maso nechceme,“ říkáme a chceme jít radši jinam. To se ale hospodskému vůbec nelíbí. „Když už tu sedíte, tak si něco dát musíte,“ zněla pinglova odpověď. Takže oběd bude. Hostinský chvíli trval na steaku, ale nakonec nám dovolil telecí čorbu. Rychle jíme, platíme a mizíme.

Blankytně modrá voda

Vydáváme se do národního parku Mavrovo do udolí řeky Radika. Voda v řece je blankytně modrá, vápencového stylu. Jako kupříkladu Neretva, Soča nebo Sáva. Je hodně prudká a my soudíme, že tu bude hodně ryb. Osobně si fandím. Sem zajedeme v pátek, dohodneme se. Vracíme se a Debarem doslova prosvištíme.

Opilí Albánci na hrázi

Míříme do vesnice Lukovo, tady bychom si měli opatřit povolenky. Na hrázi přehrady Debar zastavujeme. Uprostřed křižovatky popíjejí dva Albánci. Jsou tu autem, ale co. Blokují cestu, jsou opilí. Když jsem vystoupil, začali se do mě navážet. Neodpovídal jsem jim a koukal na ryby pod sebou. To je namíchlo. Vypadalo to, že jestli rychle nevypadnu, podříznou mě. Radši jsme odjeli.

Tady bych chtěl bydlet!

Přijíždíme do Lukova. Místní porybný nikde, telefon je hluchý. Místní nás poslali do chaty k jezeru směrem na Debar. Tam sídlí rybářský boss. Když jsme se k chatě konečně dostali, byla zamčená. Ale stála na nejúžasnějším rybářském místě Tu mít v Čechách, bydlím v ní celoročně. Nicméně povolenky zas nemáme. Začínáme byt docela zoufalí. Znovu volám Lukovo. Boss si s námi dává sraz v obchodu. Na středu kupujeme povolenky na Černý Drin za 200 denárů a za 300 na Radiku na pátek. Večer grilujeme a popíjíme.

Velká přehlídka malých pstroužků

Ráno vyrážíme na Černý Drin. Cestu už známe. Náhodný rybář nám cestou říká, že jsme zvolili špatně. „Tam chytíte jen pidipstruhy,“ slyšíme. Já si ale věřím. Pavel zastavuje u krásných tůní u velké vodní elektrárny. Chytá na suchou. Jdu vodou proti proudu. V první tůňce chytám minipstroužka v délce asi 10 cm. Během pěti hodin jsem řekou a kolem ní ušel 6 km a chytil šest pstruhů od 8 do 22 cm. Řeka tu byla absolutně čistá – ale bez ryb. Všechno, co se dalo pozřít, někdo sežral.

Pivo jen pro Čechy

Jak si vedl Pavel? Chytil tři ryby, největší měřila 15 cm. A to ještě dostal od porybného kartáč, že chytá ve špatném úseku. „Tady to nemá cenu,“ shodli jsme se a vydali na procházku kolem jezera a městem Ohrid. Obhlédli jsme památky, přístav i kulturu v místních barech. Kořalky jsou drahé, pivo jakbysmet. V přepočtu asi za padesát korun, takže jsme ho pili jen my Češi.

Obelstil jsem čistokrevného ohriďáka!

Ráno jsme vyrazili na mou oblíbenou Satrzku. To bylo jiné kafe! Kam jsem hodil, byla z toho ryba. I velké kousky do 38 cm! Obelstil jsem i jednoho čistokrevného ohriďáka. Na skřelích měl velkou modrou skvrnu a místo teček černé kříže. Pavel měl problémy s bandity, jak jim tu místní přezdívají, takže se pohyboval jen kolem auta. To bylo štěstí. Už ho totiž obcházeli černí Balkánci. Jak ale parťáka uviděli, naskákali do své káry a odfrčeli. Domácím jsem k večeři klepl nějaké ryby. Dnes jsem si konečně pořádně zachytal.

Tady končí poklidná rybařina

Máme ještě v plánu večer zkusit kapry a pstruhy u městečka Lagadin, což nám poradil domorodý rybář. Už jsem se viděl, jak se navečer pohodlně usadím u jezera a nahodím tři pruty. Situace ale byla jiná, než jsem si představoval. Jen nás spatřili místní, a hned se nám snažili vnutit ubytování za pár euro. Navzájem se překřikovali a gestikulovali, a tím vzala za své má plánovaná poklidná rybařina. Díru do světa jsem s kapry neudělal. Měl jsem jeden záběr na rousnici, a tím to celé zhaslo.

Pozor na medvědy!

Večer jsme se znovu věnovali jídelnímu lístku a místní nás tu už vítali jako rodinu. Zalehl jsem brzy. V sedm ráno mám v plánu lov s nymfou v lokalitě vzdálené 70 km. Kdepak, nedařilo se. Dozvídáme se, že můžeme pstruhy chytat i v národním parku Mavrovo. Loví se tu jen o víkendech. Míra pstruha je 30 cm a z řeky si jich rybář může ponechat pět, z jezera čtyři. Lovit se může na čtyři mušky. Nebo vláčením. Za 200 denárů na den. A musíme si dát pozor i na medvědy, kterých je tu dost.

Jedna ulovená ostroretka za osm hodin

Kde sehnat povolenku? Hostinský u oběda volá strážcům parku. Po dlouhé době čekání na rangery, kteří se ale neobjevili, jsme to vzdali a šli chytat zpátky pod park. Odhadujeme, že tady to žádná sláva nebude. Jedna ulovená ostroretka za osm hodin snahy to potvrzuje. Přichází poslední večer a rozlučka s domácími, pochopitelně u kořalky. Ráno na nás čeká bohatá snídaně a vyrážíme domů. Je nám jasné, že na Balkán se ještě určitě vrátíme.