Úhoř říční, tajemný tulák

Duben mám rád. Sluníčko začíná hřát a příroda se konečně probouzí ze zimního spánku. Mezi známé jarní labužníky patří i úhoř říční, tajemný tulák.

text: Zdeněk Hofman

Žádná jiná ryba není opředena tolika záhadami a mýty, jako právě úhoř. Už od pradávna kolují kolem ryby, která vypadá spíš jako had, neuvěřitelné příběhy. Úhoři prý vylézají v noci z vody ven a pasou se na hrachu. Z dnešního pohledu naprostý nesmysl však vyvolával v minulosti bouřlivé diskuze.

Ještě v roce 1953 píše Vlastimil Velík, známý rybář a autor mnoha rybářských knih, úvahu nad touto záhadou. Tvrdí sice, že za čtyřicet let rybářské praxe nikdy úhoře na hrách nechytil, na poli ho však viděl. Stalo se to jednoho květnového rána za svítání, když vyrazil rybařit na Stržanovský potok. Po velké bouři bylo na louce plno vody a až k břehu zabíhala brázda z nedalekého pole.

Pan Velík se usadil na stoličku, když ve vzrostlé trávě za sebou uslyšel šustot, který se blížil od nedaleké polní meze. Zvědavě se otočil a čekal, jaký živočich se objeví. K velkému úžasu se místo očekávaného ježka objevili dva úhoři, kteří se brázdou dostali až do potoka. Pan Velík jejich stopu, která ho dovedla k nedalekému políčku brambor, sledoval.

Podobná pozorování prý učinili i další rybáři na Svratce, Oslavě a Jihlávce. Závěr zkušeného rybáře zněl, že považuje za prokázané, že úhoři vylézají v noci z vody za potravou, jsou-li k tomu dány příznivé podmínky. Vyhledávají ale žížaly nebo slimáky, nikdy však hrách.

Z moře do řek a zase zpět

Jednou jsem našel na poli, kousek od potoka, štiku v délce okolo 40 cm. Byla už mrtvá, ale jen krátce, měla ještě přirozenou barvu. Žádnou stopu násilí nebo pokousání jsem nenašel. Tuto záhadu jsem si vysvětlil tak, že štiku ulovil nějaký dravý pták a nad polem se mu vysmekla.

Ještě originálnější příhodu mi vyprávěl jeden známý. Když se vracel nad ránem z tancovačky v sousední vesnici, našel na silnici živého kapra. Nechtěl věřit vlastním očím, protože široko daleko nebyla žádná řeka ani rybník. Naštěstí si vzpomněl na motorku, která jela před nějakou dobou v protisměru. Musel to být rybář vracející se z ryb a kapra cestou prostě vytrousil.

Úhoře na poli nebo v trávě jsem bohužel nikdy neviděl a neznám nikoho, kdo by takové štěstí měl. Myslím si, že možné to je, nikoliv však z důvodu výpravy za potravou, ale v touze dostat se zpět do moře.

Úhoři se třou na jediném místě na světě, v Sargasovém moři. Vylíhlé rybky (monté) vyrážejí zpět k pobřeží. Samci zůstávají v moři, ale samice vplouvají do řek a celý život tráví ve sladké vodě.

Po dosažení pohlavní dospělosti se vydávají zpět do Sargasového moře, kde se v hloubce okolo tisíce metrů vytřou a uhynou. Za svůj život dokáží rybí cestovatelé urazit vzdálenost několika tisíc kilometrů. Tento cyklus není dodnes dokonale zmapovaný a spousta věcí zůstává záhadou.

Jak se chytá úhoř

Znám několik rybářů, kteří mají z této ryby panickou hrůzu a na slizké tělo by nesáhli za nic na světě. Pokud jim úhoř náhodou zabere, uříznou vlasec, i kdyby měřil dva metry. Někteří mají fobii z hadů, jiní se bojí jedovaté krve, kterou úhoři opravdu mají. Na životě nás rozhodně neohrozí, jisté komplikace však může způsobit, pokud se škrábneme třeba při kuchání.

Rána se pak špatně hojí. Úhoří maso je delikatesa a za riziko určitě stojí. Každý zkušený rybář vám řekne, že úhoři dobře berou, když něco kvete. To „něco“ je však další záhadou. Někdo tvrdí, že musí kvést trnky, jiný kaštany a další třešně. Nevím přesně, kdy který strom či keř začíná kvést, jisté je ale je, že musí nastat hlavně zlepšení počasí a druh květeny není podstatný.

Rybář, který nemá ve svém okolí kaštany, se proto řídí podle trnek nebo třešní. Vůbec nejdůležitější je na úhoře vyrazit. V jarních měsících jsou s ohledem na Rybářský řád nejlepší nástrahou rousnice. Jinak bere výborně i na mrtvou rybičku. Menší žížaly hadi mají rádi taky, většinou je však předběhnou plotice, okouni a ostatní drobotina.

Nejlepší metodou je položená

Háček používám střední velikosti, aby se na něj vešla celá rousnice. Příliš velký je na škodu, úhoři mají poměrně malou tlamku. Mezi návazec a kmenový vlasec dávám karabinku s obratlíkem. Úhoř se během souboje neuvěřitelně kroutí. Olůvko mám průběžné a vlasec silnější, většinou 0,30mm. Vhodný je tvrdší prut, při zdolávání nemá cenu příliš otálet, jinak mazaná ryba využije příležitosti a zamotá se do vázky.

Při nastražení dávám policajta na větší průvěs, protože při záběru často poskakuje nahoru a dolů – a až pak vyjede k prutu. Velký mazák zabere většinou hodně divoce na první dobrou. Zaseknu a začíná tanec. Ovšem pozor! Při nahazování za tmy si dávejte dobrý pozor, kam nástraha dopadla. Jeden můj kamarád měl záběr chvíli po nahození. Policajt vyjel nahoru, pak dolů, pak zase nahoru, a tak pořád dokola.

Kamarád, celý netrpělivý, svíral rukojeť a čekal, až konečně vyjede k prutu. Po několika minutách už začal tušit zradu, vytáhl baterku a posvítil na vlasec, který místo do vody vedl k obloze. Nešika ve tmě přehodil úzkou říčku a rousnice dopadla na protější straně do větví stromu. Vítr větvemi pohupoval a čihátko poskakovalo nahoru a dolů.

Škoda, že nedohodil až na pole, tam by mu úhoř možná zabral a tajemství by bylo konečně rozluštěno. Zkuste to taky, třeba budete mít štěstí. Tak ať berou.