Nedá mi to. Usedám k počítači, abych se s vámi podělil o četné zážitky z poslední výpravy za velkými kapry. Říkám-li velkými, mám na mysli ryby o hmotnosti nad 20 kg. Podobných exemplářů v našich revírech mnoho neplave. Proto za nimi se synem jezdíme do zahraničí.

Text: Jaromír Kratěna st., foto: autor

Tentokrát jsme si vybrali Francii. Je to nádherná země s mnoha revíry, kde můžete ulovit velké ryby a místní lidé jsou velice zdvořilí a vstřícní. Vyhlídka čtrnáctidenní rybařiny se synem je nádherná.

Kde budeme lovit?
V lokalitě je vhodných míst málo. Do dvou nočních zón se vejde pouze několik kaprařů. Vešli jsme se. Podle německých rybářů, kteří lovili vedle nás už týden, ryby moc nebraly. Jejich největší kapr vážil něco přes 10 kg.

V nás ale hořelo nadšení a sálala víra. V klidu jsme postavili tábor, připravili si udice a pak se vydali najít lovná místa. Brzy se nám plně potvrdily informace, že ÚN je jeden velký škopek bez terénních nerovností, lavic a vázek. Pro kapraře jedna z nejhorších možných variant. Ryby mohou být naprosto kdekoliv.

Lovit se mohlo pouze do vzdálenosti 100 m od břehu, což ale nikdo z rybářů nedodržoval. Tyčovky německých sousedů jsem odhadoval v dálce na dobrých 400 m. Obezřetnost před místními strážci pořádků musela být však mimořádná. Proto jsme nástrahy vyváželi pouze před setměním a lovná místa jsme neoznačovali. Vybrané loviště jsme hledali pomocí GPS. Pro mě to bylo něco úplně nového.

Zezačátku se moc nedařilo. Chytili jsme jen několik malých kaprů a pak ještě línů, cejnů a perlínů. Ryby byly aktivní, neboť očekávaly podstatnou změnu počasí – k horšímu. Čekala nás zima, déšť a vítr. Tyto dny jsme si zpestřovali lovem dravců a odpočinkem. Kapři brali pouze v noci.

Třetí den pobytu se počasí skutečně změnilo. Doufali jsme, že to ryby od braní neodradí, ale kdepak. Záběry ustaly. Dokonce i okouni přestali prohánět potěr podél břehu.

Proč oni ano a my ne?
Pátý den to už Míra nevydržel a řekl, že se jde umýt do místního kempu a že koupí něco dobrého k jídlu. Zůstal jsem sám v cizí zemi, byl jsem zmrzlý a plný pochybností o úspěchu výpravy.

Jak tak sedím na lehátku a mudruji, napadlo mě se podívat dalekohledem po okolí. Bloumám očima po jezeru, až můj pohled padl na rybáře lovící na protějším břehu. I přes hustý déšť a velkou vzdálenost jsem uviděl, jak se zrovna fotí s obrovskými kapry. Hmotnost? Odhadem okolo 20 kg. Proč oni ano a my ne?

Když přijel konečně Míra, řekl jsem mu, co jsem viděl. Už byl informován. Jeden kapr prý měl 19 kg a druhý 24 kg. Navíc každou noc mají ve dvou lidech i sedm kapřích záběrů. A že se za dva dny balí a jedou domů. Tím bylo vše jasné. Musíme se přestěhovat na jejich místo!

Konečně!
Balíme a vyrážíme vstříc novým nadějím. Plni elánu stavíme tábor, Míra od Holanďanů zjišťuje podrobnosti a připravujeme nové montáže. V podvečer vyvážíme na nová místa a v přicházející tmě usedáme ke společné večeři. Oba ani nedutáme. Plni napětí a očekávání co přinese noc máme uši nastražené k prasknutí. Slyšíme i trávu růst.

Mírův hlásič nejprve nesměle pípl. Modrá dioda identifikuje prut, na kterém je záběr. Chvíli bylo ticho a pak se ozvalo nové pípnutí a pak další a další ve zrychlující se frekvenci. Následuje zásek a nacvičený soubor úkonů a Míra už na lodi ujíždí do tmy za prvním kaprem z nového místa.

Srdce mám až v krku
Po deseti minutách se Míra vrací a v podběráku se zmítá desetikilogramový nízký šupináč. Napětí polevuje. Ryba je malá, ale záběr přišel. Budou i další. Naděje žije!

A přišlo. Nejen této noci, ale i během dalších pěti, které jsme na tomto místě strávili. Záběry přicházely vždy krátce po setmění. Dokonce jsme si říkali, že kapři čekají na tmu jako vlkodlaci v nějakém hororovém filmu. Bylo to nádherné, čekání na ryby bylo naprosto úžasné. Pršelo, bylo větrno, ale nám to nevadilo. Nejprve jsme nemohli dva dny překonat hranici 13 kg. Pak přišel 15kg kapr.

Třetí noc se vše změnilo
S příchodem noci přišel první záběr. Kapr seděl pevně a nezadržitelně táhl do jezera. V mžiku jsem byl v lodi a vyrazil za ním do temné noci. Teprve na vodě jsem si uvědomil, jak silně fouká směrem k hrázi.

Zlověstné čepice rozbouřené hladiny se leskly v odrazu čelovky. Kapr však táhl nezadržitelně dál na volnou vodu a já musel za ním. Něco mi říkalo, že to je ryba, po níž jsme toužili. Strach z vln střídalo napětí z bojujícího kapra. Uháněl dál a dál. Vítr mu v tom pomáhal.

Konečně se zastavil a já ho dostal k hladině. Ve vlnách jsem zahlédl siluetu velkého šupináče. Pak znovu sjel do hlubiny a vše začalo nanovo. S tím rozdílem, že tentokrát plul proti vlnám. I s tím jsem se musel vypořádat, i když to v silném větru bylo složité. Nakonec se mi ale podařilo dostat kapra do podběráku.

Zatím jsem netušil, jak je velký. Když jsem ho však chtěl přehodit přes bok do lodi, nešlo to. Podařilo se mi to až napotřetí a na podušce v lodi ležel obr. Polilo mě štěstí. Kapr byl tak velký, že vyplnil celý příďový prostor. Když jsem přistál u břehu, Míra vše natáčel a skákal jako pominutý. Obrovský šupináč měřil 106 cm a vážil 29,5 kg.  Můj osobní rekord, kterým jsem překonal i Mírového 23kg šupinatého lysce. Podle všeho i rekord této lokality.