Včerejší den skočil fiaskem. Jediný sumec který se podíval na břeh, měřil 40 cm. O půlnoci jsme ulehli ke spánku v očekávání, co přinese následující den.

Text: Radek Matouš, foto: autor

Den druhý

Tytý, tatá, tytý, tatá – náhle a nepříjemně mě vytrhuje ze snu zvuk budíku z mobilního telefonu. Čtyři hodiny ráno a nám začíná směna.

„Tak pojď, Bobe,“ culí se na mě Zdeněk. „Je to na tobě, jedeš zavážet bójky.“

„No to snad ne,“ snažím se bránit, „já potřebuju tak hodinu na probuzení a pořádný kafe. Navíc jsem vytrestal lahev merlotu a potřebuji nějaký čas na rekonvalescenci.“

„Musíš ty, já byl včera,“ přidává se k Vikingovi lovec Pampalini.

Ustupuji přesile a nejistě se soukám do lodě… Šup, a už jsem ve vodě. Navíc se propadám do nepříjemného bahna.

„To víš, Bobe, to jsou jen samý vtípky a pokukování po Léně, rybařina je tvrdá řehole,“ sráží mě ještě hlouběji do mazlavého marastu Zdeněk.

„Kašlu na to, už nikam nejedu,“ mumlám a jdu se převléct do auta.

Viking s lovcem Pampalinim na nic nečekají a zkušeně nastražují šest prutů na bójky doprostřed řeky. Upřímně řečeno, představoval jsem si začátek lovu poněkud jinak.

Dál vše běží podle scénáře z předešlého dne. Z letargie nás vytrhuje příjezd náčelníka Šedivý vlas, který přivezl slíbenou snídani. V našich očích se stává kouzelníkem – nabízí nám výborného amura na zelenině a hemenex se sekanou, doplněnou čerstvými rajčaty a okurčičkami.

Vlasec o síle 0,35 mm je překousnut asi dva centimetry nad olůvkem.
Co to bylo? O tom se můžeme jenom dohadovat

Lukulské sázavské hody začínají. S plným žaludkem se mi vrací úsměv i chuť k rybolovu. V poledne se náš rybářský tým obměňuje, Pampaliniho nahrazuje bójkový vynálezce Luďa. Dnes je mnohem tepleji než včera a trochu dusno, možná to pravé počasí na rekordního sumce.

S oteplením a přibývajícím časem se zvyšuje i frekvence pohybu vodáků. Pomalu už víte, který z nich bude při pohledu na bójky vtipkovat o utopených mažoretkách a který bude poučovat své děti o lovu sumců. Když se vás během hodiny více než třicet lidí ptá, jak berou, chcete mlčet a mlčet a mlčet.

Mám chuť vyrobit velký transparent, který bych zapíchl vedle sebe a na kterém by velkým písmem stálo:

DĚKUJEME ZA OPTÁNÍ, NIC JSME ZATÍM NECHYTILI. NEBEROU! JEŠTĚ JEDNOU DĚKUJEME A PŘEJEME PŘÍJEMNOU PLAVBU.

Samozřejmě by tam mohl být i jiný nápis, ale jak znám pana šéfredaktora , stejně by mi tu sprosťárnu vyškrtl, takže si to třeba podle vlastního vzoru jen tak představte, ale dejte pozor, na lodích jsou i děti.

V půl jedné si dopřávám ve stanovém stínu výborný oběd, který vlastnoručně s grácií sobě vlastní připravil poslední český Viking. Kuřátko ulovené v hypermarketu a pikantní okurkový salát nemají chybu. Zakusuji růžovým šampaňským a je mi dobře po těle i duši.

„Radku, dělej!“ křičí náhle Luděk. „Bere ti!“

I já teď slyším hrčet brzdu navijáku a běžím k prutům. Bohužel, nebyl jsem připraven, oběd a šampaňské otupilo můj lovecký instinkt a vyšel jsem naprázdno.

„Jo, Bobe, musíš být pořád ve střehu,“ komentuje Zdeněk, „takhle okovanou rybičku musíš hned zasekávat a na nic nečekat.“

Pomalu se vracím do stanu dokončit polední hodování, ale nějak mi přestalo chutnat. Asi se mi nedivíte, co? Odpoledne plyne pomalu, pokojným tempem, ostré sluníčko, vodácký had líně klouže po hladině a komáři se připravují k hostině.

„Je tam!“ zaznamenávám výkřik Vikinga a jeho rychlý úprk k prutům. Splávek se odpojuje od bójky, následuje prudký zásek. Vířící voda, vibrující prut. S napětím čekáme, až nám bójka vydá své tajemství.

„Rychle podběrouše, Bobe!“ volá na mě Zdeněk.

Taneční výskokové kreace štičího dravce ukojují náš lovecký hlad. Krásná sedmdesátka končí v podběráku a následuje tradiční fotografování.

„Jo, Bobe, bójky fungujou i ve tři odpoledne,“ komentuje situaci usmívající se Zdeněk.

Do večera už se nic zvláštního neděje, pouze se mění počasí, začíná jemně pršet. V deset hodin nastražuje Zdeněk čerstvé rybičky a my se těšíme na noční lov. Kolem jedenácté se bojovný karas posledního Vikinga sám odpojuje z bójky.

„Teď už mě do vody nic nedostane,“ bručí Zdeněk stahující nástrahu. „Zkusím to na rousnici,“ dodává a hbitě nasazuje druhý prut.

Déšť zesiluje. Obloha se zatahuje a kapky deště soustavně perforují hladinu řeky. Všichni se schováváme ve velkém stanu a děkujeme Lence za nápad s jeho obstaráním. Uvědomuji si, že v této souvislosti vyznívá můj fór s gladiolami docela trapně. Jsem rád, že mi to nikdo nepřipomíná a já jsem pěkně v klidu a suchu.

„Záběr,“ volá Zdeněk, zasekává a pomalu přitahuje. Ve světle čelovek se na nás usmívá asi čtyřiceticentimetrový sumeček. „Pošli tátu,“ drmolí Zdeněk za pouštěnou rybou a nastražuje další rousnici. Splávky stojí, jako by je někdo uhranul.

„Něco mi za to tahá,“ hlásí Zdeněk za pět minut dvanáct.

Prst na vlasci, cukání a jízda, následuje zásek.  „Hvíííííííííííííííízd,“ zvuk prasklého vlasce nám oznamuje výsledek lovu. Vlasec o síle 0,35 mm je překousnut asi dva centimetry nad olůvkem. Co to bylo? O tom se můžeme jenom dohadovat.

Den třetí

Zdeněk Hofman odjíždí před polednem za svojí láskou do matičky stověžaté. S Luďou ještě pokoušíme rybářské štěstí. Počasí se výrazně změnilo, ochladilo se a vytrvale prší. Bez velkého stanu a člunu jsme jako bez ruky. Ale co se dá dělat, rozhodli jsme se, že vytrváme. Luděk se neohroženě vrhá do vln Sázavy a zaplavává s nástrahami. Chce se mi po vzoru filmu U mě dobrý zaseknout, ale pokušení odolávám. Jsem mu vlastně vděčný, protože obsluhuje i moji bójku a šetří mě od husí kůže.

Druhé pruty zdobíme osvědčenou rousnicí. Den se pomalu vleče, se sílícím deštěm ubylo vodáků, čihátka líně odpočívají na vlasci a tak jedinou denní radostí je doušek chutného merlotu, příjemná debata o Luďově životě a nějaká ta pochutina. Začíná se smrákat.

Kolem desáté večer hlásím překvapivě záběr. Vytahuji malého sumečka, který jako by z oka vypadl tomu včerejšímu. Řeku pomalu halí tma a my si vychutnáváme její noční sonátu. Je to tady! Rána do prutu s rolničkou a Luďa vyskočí, jako když do něj střelí. A znova.

„Batman,“ hlásí a zjišťuje, že o vzrušení se postaral netopýr.

Pět minut před půlnocí také on chytá jedno sumčí mládě a tak doplňujeme sumčí statistiku na tři: Tři dny, tři kamarádi a tři sumčí mláďata.

Za 5 minut 12

Tak to už při rybaření chodí. Každý den je jiný. Někdy nepřijde záběr celý den. Možná proto, aby jich přišlo mnoho někdy jindy, anebo třeba až za pět minut 12. Důležité je vytrvat a hlavně k vodě přijít… Objevovat, nalézat, ztrácet, prostě žít a rybařit.  Pokud vám to ovšem neříkám pět minut po dvanácté a vy už nejste dávno u vody.

Napsat komentář