Příkladů na známé úsloví „cítí se jako ryba ve vodě“, by každý z nás mohl uvést snad tisíc, obrazně řečeno pro každý rybí druh alespoň jeden. Skutečně u ryb téměř absolutně převládají druhy, které bez rodného živlu – vody, vydrží pouze krátkou dobu. Většinou několik minut, výjimečně odolné druhy pak i několik hodin. Limitujícím faktorem, který rybám primárně neumožňuje delší pobyt na souši je jejich způsob dýchání pomocí žáber.
text: Jozef Májsky
Důležitou roli ale hrají i další faktory, jako třeba lehce vysychající rybí kůže. Poznáme totiž i ryby, které si vystačí prakticky jenom se vzdušným kyslíkem (například bahníci mající „plíce“) přesto ale souš nedobyly. Nakonec i v našich končinách žijí ryby s přídavným střevním dýcháním. Podobně jako bahník nebo mnozí sumci se však ani piskoř nesnaží při poklesu hladiny dostat po souši na vhodnější lokalitu, ale raději se zahrabe do bahna.
Výlety mimo vodu
Zvláštní je, že na souš nebojácně vystupují některé druhy ryb bez přídavného způsobu dýchání. Platí to jak v případě druhů, které podnikají výlety mimo vodu zcela výjimečně, tak u druhů, které žijí na souši významnou část svého života. Do první skupiny patří třeba náš úhoř. Někdy jsou sice přesuny této hadovitě se pohybující kluzké ryby z jednoho recipientu (řeky, jezera, VN) do druhého za deštivých nocí řazeny mezi rybářské báchorky, že se ale nejedná o rybářskou latinu, potvrdili už i seriozní vědci.
Bohužel se mi toto úhoří stěhování ještě nepodařilo pozorovat. V případě úhoře je hnacím motorem tohoto, pro ryby netypického jednání silný migrační instinkt. Známe ale i ryby, které tráví na souši velkou, snad i podstatnou část svého života. Jedná se o druhy, které jsou vázány na mořská pobřeží.
Kdyby se jednalo o televizní soutěž, většina z vás by už měla ruce na tlačítku a z nabídnutých možností (ryb) by označila jako správnou odpověď lezce. Lezci, příbuzní hlaváčů, žijí především na bažinatých, mangrovy porostlých mělkých březích. Od západní Afriky přes východní a Madagaskar, až do Rudého moře a dál na východ přes Sundské ostrovy až k Austrálii a Japonsku.
Pomocí prsních ploutví se při odlivu velice hbitě pohybují nejenom po bahně, ale i chůdovitých kořenech mangrove, místy i po skalách. Jejich skákavý pohyb je tak rychlý, že prakticky nemáme šanci je dohonit. Přesvědčil jsem se o tom opakovaně v Malajsii, kde byl velice početným druhem slizoun (Periophthalmus chrysospislos).
Vlhčení kůže znamená přežití
Při pozorování těchto výjimečných ryb můžeme často vidět, jak se v mělkých loužích převalují na jednu, pak na druhou stranu, aby si navlhčily kůži, popřípadě i žábry. Když mají vlhkou kůži a v žaberní dutině vodu, vydrží na souši celé hodiny. Některé druhy dokonce i několik dní.
Bažinatou přílivovou zónu obyčejně obývá několik druhů lezců (nejméně tři), kteří ji využívají v závislosti od svých specifických adaptací. Nejmenší z nich se zdržuje ve vodě nejdéle a opouští ji jen za odlivu. Početná hejna těchto neteritoriálních rybek v řídkém bahně sbírají červy a korýše.
Nežádoucí konkurence
Zónu středního odlivu obvykle obývá větší druh živící se řasami. Tito teritoriální vegetariáni si v bahně hloubí nory, okolo nichž hlídkují a na svém kousku pozemku nestrpí konkurenta. Někdy si své území ohraničují bahnitými valy, které nejsou jen hranicí pro sousedy, ale pomáhají též při odlivu zadržovat vodu.
Třetí druh lezců obsazuje nejvyšší části litorálu, kde loví malé kraby. I on si staví v bahně nory, až 1 m hluboké, ale lovný revír sdílí se svými sousedy bez větších rozmíšek.
Tření v mělkých loužích
Lezci na souši neshánějí jenom potravu, ale také se na ní rozmnožují. Samci se samičkám při námluvách složitě dvoří, okouzlit se je snaží především pomocí dvou hřbetních ploutví, které vztyčují. Aby je bylo na plochém močále dobře vidět, často s „rozvinutou barevnou vlajkou“ vyskakují do vzduchu. Je třeba říci, že vyboulené oči lezců, umístěné na vrchu hlavy, jsou u těchto ryb dobře přizpůsobeny k vidění na vzduchu.
Samotné tření se pak odehrává v mělkých loužích, bazéncích nebo v norách. Druhy z dolní odlivové zóny o vylíhlý potěr nepečují. Mláďata spláchne voda do moře, druhy obývající zónu středního odlivu potěr odchovávají v noře, resp. v bazénku. A lezci z nejvyšší zóny pak už jen na dně své hluboké nory. Zde je jejich potomstvo v bezpečí před predátory, kteří připlouvají do mělkých mangrovů za přílivu.
Nejznámější a také nejčastěji v akváriích chovaní jsou velcí lezci z rodu Periophtalmus. Především pak lezec obojživelný (P. koelreuteri = P. barbarus), dorůstající do délky 15 cm. Ještě větší (27 cm) je rovněž masožravý lezec Schlosserův (P. schlosseri) ze Sundského souostroví.
Menší rostlinožravé druhy – například zástupce rodu Boleophthalmus, se dají chovat v zajetí ještě obtížněji než masožravé druhy. Všem lezcům musíme samozřejmě připravit akvárium imitující mangrovy s brakickou vodou, která obsahuje dvakrát menší obsah soli, než má mořská voda.
Když se ryba vody bojí
Je pozoruhodné, že v průběhu historického vývoje se rozhodly souš dobýt i ryby z příbuzné čeledi slizounovití, se kterými se běžně setkáváme v oblíbených dovolenkových destinacích v mediteránní oblasti. Stačí se ale přeplavit přes Suezský průplav jen kousek dál na východ, do Rudého moře. A kromě normálně žijících slizounů zde narazíme na obojživelný druh, který se vody vyloženě bojí.
Tímto zrádcem moře je slizoun Kirkův (Alticus kirkii), který žije na skalnatém pobřeží Rudého moře a Indického oceánu. Tato kolem 10 cm dlouhá rybka obývá skály na pobřeží nebo vyčnívající z moře, které jsou zaplavovány jen příležitostně (supralitorál) a většinou je z času na čas ostřikuje voda.
Pro pohyb na skalách je tento nesmírně hbitý druh vybavený speciálně upravenými prsními ploutvemi. Jejich paprsky jsou zesíleny do podoby jakési pinzety. Do moře se slizoun Kirkův dostane jen zcela výjimečně, k dýchání vodu prakticky nepotřebuje. Vystačí si se vzdušným kyslíkem, který vstřebává přes vlhkou kůži produkující značné množství slizu.
Je zajímavé, že tento druh nikdy před námi neprchne do vody, ale se snaží ukrýt do skalní štěrbiny nebo prostě oběhne balvan. Zdá se, že hra na schovávanou ho docela baví. Co se týče potravy, patří tento druh slizouna k vegetariánům. Živí se oždibováním řas, skupinka různě velkých rybek je na svém území při „pastvě“ neustále v pohybu. Úplně bez vody se ale neobejde ani tento druh. Vytírá se totiž v moři, kde samička klade lepivé jikry na kamenité dno.
Uvedené příklady ukázaly nejenom to, že ne všechny ryby se nutně musí cítit dobře ve vodě, ale i nesmírnou adaptabilitu a vynalézavost ryb, která jim umožnila osídlit alespoň styčnou zónu na hranici vody a souše.
Diskuze k článku (0)