Teplá letní voda poskytuje našim šupinatým miláčkům bohatě prostřený stůl, a tak se často paradoxně stává, že v době, kdy ryby přijímají nejvíce potravy, zůstávají naše nástrahy nepovšimnuty.
text: Milan Tychler
Důvodem je samozřejmě to, že se většina ryb soustředí na drobnou přirozenou potravu, která jim rozhodně prospívá a vyhovuje. Je dobře stravitelná, výživově hodnotná a hlavně, je jí všude dost. A to může být problém pro každého, kdo nehodlá ustoupit ze svých zvyklostí…
Předpověď opět slibuje krásný letní den a já si každý z nich užívám, jak jen to jde. Už skoro týden, ráno co ráno, kráčím k malé říčce jen s jedním lehoučkým přívlačovým proutkem a několika krabičkami plnými všemožných drobných nástrah. Jsou tam gumičky napodobující droboučké rybky, pulce, červy, vosí larvy, dokonce i hmyz; mám tam nejmenší rotačky i streamery a marmyšky.
Na všechny tyhle nástrahy, pomalu vedené v čisté řece, chytám snad všechno, co tam plave. Od okounů přes plotice, ostroretky, karasy, tlouště, jeseny a další ryby až po kapry. Občas zaseknu i nějakého toho zapomenutého pstruha, kterého sem z horního úseku spláchla velká voda.
Je to neskutečné rybaření v té nejčistší a nejjednodušší podobě, jakou si můžete představit. Vstoupíte ještě za chládku do tekoucí vody a do čím větší hloubky kráčíte, tím řeku více vnímáte. Ovšem jen do té doby, než nahodíte svou nástrahu. Pak už je veškeré okolí, šplouchání vody narážející do kamenů i vůně čerstvě pokosené louky jen mlhavá kulisa.
Teď vnímám jen prut a nástrahu na konci vlasce. Podle okolností ji vedu droboučkými přískoky těsně nade dnem nebo ji splavuji proudem. Záleží na tom, jakou nástrahou právě provokuji a snažím se ošálit ryby.
Pomaloučku, jen co noha nohu mine postupuji proti proudu. Zkouším to těsně okolo břehů, vymetám hlubinky i mělké proudy, posílám nástrahy za kameny i pod převislé větve a nestačím se divit, co všechno v této malé říčce ještě je. Záběrů je spousta, ryby na slaboučkém náčiní bojují jako lvi a čas při tom neuvěřitelně utíká.
Ani nechci říkat, co všechno se dá „vydolovat“ z malé tůně za pařezem, aby mě tu někdo nenazval lhářem. Ale každý, kdo tento způsob lovu provozuje, dobře ví, o čem tady mluvím a dovede si představit, jak na tomto náčiní bojuje tříkilový říční kapr.
Vydržím se takto bavit tři hodinky a pak hurá domů. Cestou se zastavím na čerstvé pečivo k takové pozdnější snídani a už se i těším, jak si s manželkou v klidu sedneme k šálku ranní voňavé kávy. Volné dny ubíhají. Odpoledne trávíme procházkami, ale to vedro nás neskutečně moří. Ač užíváme volna, večer jsme unavení čím dál víc. Chtělo by to trochu deště a chladnější noc. To by ulevilo všem.
Klidný dovolenkový den
Je pátek, před námi víkend a ještě celý týden volna. Večer plánuji zase ranní výpravu, ale když se ještě za šera probudím, zjistím, že se mi vstávat vůbec nechce. Za těch několik dnů toho už mám skutečně dost. Nevím, jestli stárnu nebo co, ale prostě je to tak.
Ovšem myšlenky na to, že bych k vodě vůbec nešel, se vzdávám, a říkám si, že si ještě malinko pospím a půjdu i se psem k vodě až po snídani. Ostatně i jemu taková dopolední procházka jistě přijde k duhu a alespoň se podívám, jak to vypadá v jiné části řeky.
Když se žena probudí, je překvapená, že jsem doma, ale neříká nic a můj plán na dopolední procházku se jí dokonce i zamlouvá. Projít se dopoledne ve stínu stromů okolo řeky je jistě příjemnější než odpolední výheň ve městečku a taky je to změna. Po snídani vyrazíme a je to opravdu fajn. I pes si to užívá.
Šlape si to po chodníčku před námi, občas začenichá u nějaké myší díry a registruje každé šplouchnutí v řece i zatleskání ptačích křídel. Znenadání se zarazil, celý ztuhnul a zvedl pravou přední tlapku. To dělá vždycky, když ho něco skutečně zaujme. Upřeně hledí k vodě, ale já tam nic nevidím. Je tam vyšší tráva. Teprve když kousíček popojdu, vidím tam panáčkující nutrii.
Tak tu, chlapče, nechytíš, pomyslím si a klidně kývnu hlavou směrem, kam se pes dívá. Pes okamžitě vyrazí z chodníčku vysokou trávou, ale než dorazí ke břehu, už slyším silné šplouchnutí a velký hlodavec je v bezpečí. Můj chlupatý přítel chvilku hledí do vody, pak očichá břeh a zlostně frkne. Na písknutí ho mám hned u nohy a jde se dál.
Za zákrutem nad splavem sedí rybář. Paní se psem pokračuje dál a já zůstanu na kousek řeči. Ryby mu samozřejmě neberou, a neberou už čtrnáct dnů. Podle toho, co vidím, jsem jinou odpověď ani nečekal, ale jak tak vidím to klidné posezení a pohodu, napadlo mě, že bych si také na chvíli sedl, ale ne ke klasice, ale k lehoučkému feederu, abych se zase trochu pobavil.
Rychle se rozloučím a pospíchám, abych ty dva zase dohnal, což se mi zakrátko podařilo, neboť i žena se zapovídala na cestě se starší paní, která šla také se psem. Pomalu se otáčíme domů, zbytek dne trávíme v absolutním poklidu a já vpodvečer chystám nářadí na zítra.
Ráno zasedám nad jezem v klidném zákrutu a připravuji malou pastičku na „velkého“ kapra. V této říčce kaprů mnoho není a nejsou ani nijak velcí, ale občas se tu i pětikilogramový chytí. Ale o toho mi až tak nejde. Letos jsem rybu ještě žádnou nevzal a v tento dovolenkový čas je to u nás taková tradice, že přinesu nějakého toho kapříka na gril. Pokud se to podaří, bude to zase příjemná změna v jídelníčku.
Výroba kukuřičné kaše
Plán je takový – krmit minimálně, lovit jemně, nepřehánět to s velikostí nástrahy. Nebudu používat ani krmítko a zrnka kukuřice, která hodlám dát spolu se směsí do PVA punčošky, rozdrtím na menší kousky v drtičce na boilie. Vznikne tak jakási kukuřičná kaše se slupkami, která výborně kalí. Do této „kaše“ sypu vnadící směs, která hmotu vysuší a mohu jí pak bez obav naplnit punčochu.
Pod háček nastražím dvě malá zrnka kukuřice a k nim maličké plovoucí boilie. Celá nástraha je vyvážena tak, že se jen malinko vznáší kousek nade dnem, respektive nad hromádkou jemného krmení s kukuřičnou vůní.
K lovu používám jednoduchou koncovou sestavu a oba pruty nahazuji jen kousek od protějšího břehu, kde je trochu hlouběji. Odložím proutky do vidliček, posadím se do křesla a teď už budu jen sledovat barevné špičky prutů. A když mě to nebude bavit, mohu klidně sledovat okolí, protože brzdy navijáku jsou dostatečně povolené, aby případná ryba nestrhla prut do vody.
A taky to tak je. Mé oči bloudí po řece, kde se čvachtá hejno divokých kachen, pak sleduji datla, jak tluče do suché olše a najednou to cvrkne. Mrknu na pruty. Ten vlevo je ohnutý a ryba si bere vlasec z navijáku. Celé to od nahození trvalo asi dvacet minut. Rychle prut popadnu a maličko přitáhnu brzdu navijáku. Ryba se dere proti proudu a pořád si bere vlasec. Ale ne dlouho. Po chvíli ji otáčím, po proudu ji vedu k sobě a současně ji zvedám k hladině.
Náčiní mám jemné, ale spolehlivé a nemusím se bát do prutu opřít. Kaprovi zvedám hlavu a hned ho podebírám, než si to rozmyslí a začne vyvádět. V malé říčce je to hodně nežádoucí. Mohl by poplašit všechny ryby v okolí. Podařilo se. Pěkný lysec je v podběráku a má mise je v podstatě splněná. Ovšem plán je chytat alespoň tři hodiny. A teď je tu dilema.
Mám ho pustit a doufat, že chytím dalšího anebo ho zasakovat? Sázím na jistotu. Kapra si ponechám a všechno ostatní, co se mi pověsí v následujícím čase na háček, pouštím. Z kapra je doma radost, protože čerstvá ryba je prostě čerstvá ryba, ale jeden kapřík za půl roku úplně stačí. Další bude tradičně až na Vánoce…
V následujících dnech střídám lehkou váčku a feeder a stále se mi daří a není těžké uhádnout proč. Sázím na drobné nástrahy, minimalistické vnadění a jemnou techniku, což se v této době vždycky vyplácí. Opravdu velkou službu mi dělá drcená kukuřice a rozhodně to není totéž, jako kdybyste v krmení použili zrnka celá. Dobrou variantou je i kukuřici prostě úplně rozmixovat.
Diskuze k článku (0)