I když se to nám, suchozemcům, může zdát téměř nepředstavitelné, měkkýši sehráli na úsvitu lidských dějin na mnoha místech naší planety důležitou roli. Hlavně na mořských měkkýších závisela prosperita některých lidských komunit, ale známe i některé vnitrozemské kmeny, u kterých podstatnou složku potravy tvořilo maso měkkýšů. Jako příklad mohu uvést severoamerické indiány, kteří po sobě zanechali kopy skořápek sladkovodní perlorodky na březích řek Missouri a Ohio.

Text: Jozef Májsky, foto: autor

Ovšem i dnes se v mnoha částech světa denně sbírají a loví tuny měkkýšů, kteří zpestřují potravu místních obyvatel. V chudých částech světa je to často nutnost, v bohatých zemích se jedná spíš o udržování tradic, obdobu našeho houbaření.

Mezi tradičně „lovené“ druhy měkkýšů patří především mlži – ústřice, slávky, hřebenatky i některé další druhy, v menší míře pak i plži. Vesměs se komerčně využívají – loví a chovají drobnější až středně velcí měkkýši.

Neznamená to ale, že i mnozí velcí mlži a plži nemají chutné maso. To, že se objevují na talíři poměrně vzácně, souvisí především s jejich lokálním výskytem, nesnadným lovem, vysokou cenou nebo dalšími skutečnostmi. Tradiční exploatace těchto mořských bezobratlých sice mohla ohrozit lokální populace některých druhů, nezpůsobila ale přímo vyhynutí druhu jako takového.

Téměř na vyhynutí

Prudký zlom nastal až s komercionalizací lovu. Proto se nelze divit tomu, že se některé druhy dostaly až na pokraj vyhubení. Přijatá ochranářská opatření sice do jisté míry pomohla zabrzdit bezuzdný lov, bohužel jsou ale mnohé vzácné a ohrožené druhy měkkýšů i nadále předmětem nelegálního lovu pytláky a obchodu odporujícímu mezinárodním konvencím.

Týká se to například největšího mlže – zévy obrovské (Tridacna gigas). Žije v teplých oblastech Indického a Tichého oceánu. Je nepochopitelné, že se najdou jedinci (slovo lidé pro ně není vhodné), kteří dokáží zabít za pár okamžiků i několik desítek těchto až přes sto let starých, i kolem jednoho metru dlouhých bezbranných živočichů a to jenom proto, aby získali směšných pár kilo masa pro ukojení choutek několika úchylných milionářů.

Příbuzné druhy zév jsou podstatně menší a pro lovce i méně zajímavé. Pod hladinou vypadají velice podobně, už z dálky je prozradí modrozelený plášť, ve kterém si zévy „pěstují“ symbiotické řasy. Při šnorchlování jsem se zatím setkal se dvěma druhy – zévou šupinatou (T. squamosa), dorůstající až 40 cm a zévou velkou (T. maxima), dosahující délky až 30 cm, která je početná například v Rudém moři.

Je třeba zdůraznit, že všechny druhy zév jsou chráněny Úmluvou o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy CITES, podobně jako třeba i křídlatec velký (Strombus gigas) žijící v Karibiku.

Maso je maso, perleť zase perleť

Maso tohoto velkého plže (dlouhého až 30 cm) měli v oblibě domorodí obyvatelé již před příchodem bělochů. Ti si ho cení rovněž, ještě víc se ale zajímali a zajímají o mohutnou ulitu tohoto druhu. Kvalitní perleť tohoto, ale i jiných druhů křídlatců, se totiž používá k výrobě ozdobných předmětů, zvláště kamejí.

A co evropské vody?

Abychom se ale nepohybovali pouze v tropech, vraťme se do evropských vod. I zde totiž najdeme velké druhy měkkýšů, kteří jsou ohroženi v důsledku nadměrné exploatace.

Kromě drobných mlžů se rybáři ve Středozemním moři zajímali odpradávna i o největšího zástupce této třídy měkkýšů – kyjovku šupinatou (Pinna nobilis). Tenké a křehké skořápky tohoto mlže dorůstají až do velikosti 60-100 cm. Zvlášť suché mikroklima našich bytů jim velice škodí – praskají, což mohu potvrdit.

Lépe je proto část naší konchologické sbírky s křehkými škeblemi umístit v chladnějším a vlhčím prostředí. U mladých jedinců jsou skořápky kyjovky pokryté množstvím ostrých výstupků, u starších exemplářů jsou nahrazovány vápenitými inkrustacemi.

Kyjovky jsou i přes svou velikost v přírodě nenápadné, protože se zavrtávají ostrým koncem do podkladu a nad povrchem substrátu vyčnívá jen část živočicha. Rybáři je lovili buď při šnorchlování, častěji ale z loďky pomocí dlouhého bidla se smyčkou.

Jestli se tak děje ještě i dnes, to nevím. Oficiálně je ale v chorvatské části Jadranu, a prý i všude ve Středomoří, tento mlž zařazen mezi chráněné druhy a například za jeho ulovení zaplatíte v Chorvatsku pokutu 500 kun.

V podobné situaci se zde ocitl i jeden z největších evropských plžů – sudanka sirná (Tonna galea), kterou si ještě donedávna s oblibou dováželi turisté od Jadranu.

Svalnatá noha tohoto až 30 cm dlouhého plže, který žije na měkkém písečném a bahnitém dně v hloubce od 10 do 150 m, určitě nevyšla vniveč, rybáři ale sudanku lovili především proto, aby prodali její tenkostěnnou ulitu jako suvenýr. Dnes vás jeho objevení v zavazadlech přijde v Chorvatsku na 1000 kun.

Na rozdíl od kyjovky, která získává potravu filtrací vody, se tento dravý plž živí svými soukmenovci, ježovkami a holoturiemi, jejichž schránky rozpouští pomocí až čtyřprocentní kyseliny sírové (odtud druhový název sirná). Ve světě má tento druh ještě několik dalších příbuzných, třeba podstatně menší (12 cm) sudanku kropenatou (Tonna perdix) z Indopacifiku.

Mořští zajíci

Na závěr bych chtěl upozornit ještě na obrovské zadožábré plže, kteří nemají tělo chráněno ulitou a pro dvě ze čtyř nápadně masivních tykadel dostaly lidové označení „mořský zajíc“.

U mořských národů nemají nejlepší reputaci, protože v nebezpečí vypouštějí oblak červenohnědé tekutiny. Například zej obrovský (Aplysia depilans) byl Římany pro tento obranný mechanizmus považován za nebezpečného tvora a odvar z něj prý mohl odstranit každého nepohodlného nepřítele.

Podle jiné pověry způsobuje dotyk zeje ztrátu tělního ochlupení – odtud latinské pojmenování depilans. Dalo by se tedy říci, že těmto býložravým „mořským zajícům“ člověk není nebezpečný. Nejsem si tím ale zase tak jistý, protože i když například u některých amerických druhů, např. zeje kalifornského (A. californica), byl objeven jed způsobující u člověka svalovou ochablost, obyvatelé Kanárských ostrovu mi naznačovali, že zej prstoznaký (Aplysia dactylomela) představuje chutný kus masa. Trochu jsem je zklamal, když jsem mu daroval život.

Mezi měkkýše patří i hlavonožci, kteří tvoří významnou část úlovku mnoha rybářských flotil, ale těmi jsem se v tomto článku nechtěl zabývat. O sépiích, chobotnicích a olihních tedy snad někdy jindy.

Napsat komentář