Jak u mořských ryb, tak i u druhů žijících ve sladkých vodách, se vyvinuly za miliony let různé, často roztodivné způsoby reprodukce. Platí to jak pro svatební hry, samotný výtěr a pak i následnou péči o jikry a vylíhlé potomstvo. Na první pohled se může zdát, že naše ryby jsou z hlediska reprodukce dosti fádní.

Text: Jozef Májsky, foto: autor

Ve skutečnosti tomu ale tak není, protože i mezi nimi se najdou různé variace na „klasické tření“ i některé unikátní způsoby rozmnožování. Když je ichtyologové „rozškatulkovali“, bylo výsledkem téměř dvacet reprodukčních ekologických skupin. Některé se liší podstatně, jiné jen v drobných detailech. Protože se jedná o poměrně odbornou problematiku, pokusím se ji zjednodušit tak, aby rozšířila poznatky rybářů a nezpůsobila jim zbytečné bolení hlavy.

Vzhledem k tomu, jak se naše ryby – druhy původní, ale i introdukované, chovají během rozmnožování, je dělíme do tří etologických sekcí (Holčík 1998): A – druhy nehnízdící, neochraňující jikry ani potomstvo, B – druhy ochraňující jikry, resp. i potomstvo, C – druhy nosící jikry, resp. i potomstvo.

První etologickou sekci ryb (A), která je v našich vodách zřejmě nejpočetnější, je možné ještě rozdělit na dvě ekologické skupiny. Do ekologické skupiny A.1 řadíme druhy ryb, které se vytírají v sloupci vody (pelagofilní druhy) – například ostrucha křivočará, amur nebo tolstolobici. Dále jsou druhy kladoucí jikry na kamenité a štěrkovité dno, přičemž jejich jikry jsou ale málo lepivé (litopelagofilní druhy) – například mník jednovousý nebo jeseteři. A pak jsou tu druhy s lepivými jikrami, preferující štěrkovitá nebo kamenitá trdliště (litofilní druhy) – jako třeba ostroretka nebo parma a jelci, písčité dno (psamofilní druhy) – například hrouzek obecný a mřenka mramorovaná, vodní nebo zatopené rostliny (fytofilní druhy) – mezi ně patří třeba štika, kapr, perlín a nakonec druhy vytírající se jak na štěrk, tak i na rostliny (fytolitofilní druhy) – reprezentuje je například okoun nebo ježdík obecný.

Druhá ekologická skupina A.2 zahrnuje druhy, které své jikry ukrývají. Jsou to jednak druhy litofilní, vytírající se do štěrku, které jikry do substrátu zahrabou. Například všichni salmonidi, lipan, ale třeba i oba druhy drsků. A pak sem řadíme hořavku duhovou, jediného zástupce ostrakofilních ryb, tedy těch, které ukrývají jikry do plášťové dutiny škeblí a velevrubů.

U zástupců druhé etologické sekce ryb (B) se vyvinula péče o nakladené jikry, resp. i vykulený plůdek. Druhy z první ekologické skupiny B.1 pouze vyhledávají vhodný substrát pro tření, třeba vodní rostliny (sumec a slunka stříbřitá – fytofilní druhy).

Zástupci z druhé ekologické skupiny B.2 materiál vhodný na tření i přemisťují a pak si z něj zbudují hnízdo – například fytofilní koljuška tříostná, blatňák tmavý nebo candát. Tyto druhy, ale i ty, které ukrývají snůšku jiker pod kameny nebo do podobných dutin (speleofilní druhy ze skupiny B.2), třeba oba druhy vranek, sumeček americký i neustále se šířící hlavačky, o jikry pečují. Pohybem ploutví k nim přivádějí okysličenou vodu a brání je před predátory. Péči zabezpečují samci a u některých druhů, například u okounka pstruhového, dokonce vodí hejnko plůdku i určitou dobu po rozplavání. Protože v některých vodních nádržích dostatek vhodného třecího substrátu chybí, hospodáři se snaží ulehčit výtěr například u candáta tím, že mu počátkem jara připraví umělé hnízdo z chvojí. Samci tohoto dravce obyčejně nabídku s radostí přijmou a po vytření urputně brání snůšku jiker před jinými rybami a někdy i před člověkem.

Třetí etologická sekce ryb (C) se týká prakticky jenom nepůvodních exotických druhů, schopných ve střední Evropě žít pouze v termálních nebo oteplených vodách. Ichtyologové v této sekci rozlišují druhy, u kterých se oplozené jikry vyvíjejí v tlamce (hrdlovém vaku) samice (ekologická skupina C.1) a živorodé, přesněji ovoviviparní druhy (ekologická skupina C.2), u kterých probíhá embryonální vývin v těle samice a při porodu se rovnou z jiker vykulí mladé rybičky. Z tlamovců mohou z umělých chovů (akvakultura) do volných vod uniknout tilapie, například tilapie nilská (tlamoun nilský), chovaná například v oteplené vodě z tepelné elektrárny Tisová.

Z akvarijních chovů i další druhy, nejčastěji tlamoun mosambický. U těchto afrických cichlid je zajímavý již samotný výtěr. Samička při svatebním tanci obou partnerů klade jikry na substrát – například do jamky v písku, potom je sbírá do tlamky a ve snaze sebrat pomyslnou jikru z řitní ploutve samce nasává do tlamky mlíčí. S oplodněnými jikrami umístěnými v hrdlovém vaku pak vyhledá úkryt, aby nebyla obtěžována samci. Jak jikry, tak vykulený plůdek čistí zvláštními žvýkacími pohyby. Potěr tlamovců hledá útočiště v hrdlovém vaku samice při nebezpečí ještě několik dní po rozplavání. Tyto teplomilné druhy ryb sice snesou pokles teploty téměř k deseti stupňům, ale naši zimu nepřežijí. Platí to i pro živorodky, z nichž v termálních nebo oteplených vodách může vytvořit životaschopnou populaci především nejpřizpůsobivější živorodka duhová – gupka, a to pouze její divoká forma, známá jako paví očko.

Rozmnožování našich ryb není uniformní, jak by si mohl někdo myslet
Jistě se najdou rybáři, kteří nabyli dojmu, že zaškatulkování jednotlivých druhů do reprodukčních ekologických skupin má význam pouze pro specialisty – ichtyology. Pravdu mají ale jen do jisté míry.

Tyto teoretické poznatky se totiž dají využít i v praxi. Značný význam mají například při zarybňování nových vodních ploch – pískoven, vodních nádrží apod. Rovněž při postupném stárnutí těchto stojatých vod často souvisí změna rybí obsádky se změnami reprodukčních možností jednotlivých druhů, které se dají do určité míry korigovat. Například použitím už zmíněných umělých hnízd v případě candáta, výsadbou vhodných druhů vodních rostlin, které vyhledávají pro tření mnohé druhy ryb (např. lín), odbahněním štěrkových lavic apod.

Napsat komentář