Jistě jste mnozí v poslední době dostali emailem kratičký film o vraku auta, z něhož se po vytažení na břeh vysypalo množství pěkných sumců. Pro laiky možná udivující, většině rybářů ale vcelku známá skutečnost.
text: Jozef Májsky
To, že různé objekty antropogenního původu pod vodní hladinou sladkých vod s oblibou využívají jako úkryt nejenom vousáči, ale i některé jiné rybí druhy, vědí rybáři a ichtyologové řadu let. Při výstavbě mnoha vodních nádrží bylo nutností zatopit i různé stavby, které se staly náhradním úkrytem především dravých ryb – kromě sumců i candátů, štik, občas i okounů, mníků apod.
Ti, kdo o nich ví, mívají nejednou více úlovků, hlavně při lovu z loďky. Postupem času pak úkrytové možnosti ryb na mnohdy monotónním dně těchto velkých vodních ploch zlepšily další menší předměty, třeba potopené loďky, autovraky, ale i kuchyňská kamna, lednice a podobné harampádí naházené do vody nezodpovědnými občany.
Samozřejmě, že i menší ryby v jiných typech vod – řekách, potocích nebo štěrkovnách, vezmou zavděk, když narazí na potopený barel, ale třeba i hrnec, větší plechovku, zavařovací láhev nebo automobilovou pneumatiku.
Právě posledně jmenované „gumy“, zvláště v regulovaných potocích a řekách, téměř standardně dotvářejí jejich kolorit. Postoj k tomuto odpadu v našich vodách je prakticky u všech lidí, rybáře nevyjímaje, negativní.
Sám jsem se před léty účastnil čištění regulovaného potoka, z něhož jsme pracně vytahali kolem deseti různě velkých pneumatik, stavební „japonku“ a další podivné věci. Byla to namáhavá práce, kterou tehdy odnesla moje záda.
Jak vyplývá ze zpráv rybářských organizací týkajících se brigád zaměřených na čištění rybářských revírů, každoročně jsou nejenom z blízkosti vod, ale i spod hladiny vytaženy tuny různého harampádí, včetně starých „gum“, které do nich vyhodili nezodpovědní automobilisté.
Vítaný úkryt
Tak jak třídíme komunální odpad podle jednotlivých materiálů, měli bychom z tohoto hlediska posuzovat i odpad, který se ocitnul v našich vodách. Do jaké míry škodí přírodnímu prostředí, jestli je toxický, nebo nám vadí pouze z estetického hlediska. Někteří čtenáři možná už tuší, kam směřuje moje úvaha.
Sám jsem se dosti těžko vypořádával se svým svědomím, když jsem se snažil sám sebe přesvědčit, že některé druhy odpadů některým našim vodám neškodí, ba naopak jim mohou být i prospěšné. Užitek z nich nebude mít ani tak samotná řeka nebo potok, ale právě vodní živočichové – raci, ryby i další obyvatelé dna, kterým mohou lidmi vyhozené předměty usnadnit život.
Když totiž není ve zregulovaném toku na desítkách i stovkách metrů jediný větší kámen, balvan nebo kmen stromu, právě pneumatika nebo plechový barel mohou představovat vítaný úkryt třeba pro zdejší nejběžnější rybu – tlouště, ale i okouna nebo dokonce pstruha a raka.
Myslím si, že kromě mě se najdou i jiní rybáři, kteří budou schopni tolerovat v kanalizovaných tocích některé komunální odpady. Samozřejmě, že to nemohou být členité předměty s různými výčnělky, na kterých utrhneme při každém nahození háček, třpytku nebo celou montáž, hlavně když se přikalí voda a umělou překážku pod hladinou nespatříme ani s polarizačními brýlemi.
Ony ty pneumatiky ve vodě nejsou tak špatné!
Za nejpřijatelnější z různých hledisek (mechanická pružnost, trvanlivost, toxická nezávadnost, barevná nenápadnost, různá velikost atd.) se mi jeví k vytvoření náhradních úkrytu na dně proudících vod už zmíněné pneumatiky.
Kromě toho, že ve větších typech se mohou ryby přímo ukrývat, důležitá je i skutečnost, že za nimi nacházejí v proudovém stínu klidnější místo, kde šetří energii. Po jisté době totiž hlavně přívalové vody vnitřek „gum“ zanesou sedimenty (bahno, písek, štěrk) a ryby se do nich už nedostanou.
Z tohoto hlediska (i s ohledem na možné driftování pneumatik po proudu) by bylo vhodné, kdyby byly nějakým způsobem ukotveny. Technicky zdatnější mozky, než je ten můj, vhodná řešení jistě navrhnou. Mé představivosti se nabízí upevnění pneumatik napříč toku pomocí silného řetězu nebo ocelového lana, popřípadě betonových „kotev“.
Toto ukotvení by udrželo umělé úkryty na nejvhodnějším vytipovaném místě a rovněž by umožnilo po jejich zanesení sedimenty případné vyčištění. Domnívám se, že by k tomu postačoval silnější traktor nebo naviják a samozřejmě lidské ruce, které by za účasti proudu „gumy“ zbavily nánosů.
Někdo možná nad mojí úvahou pouze zakroutí hlavou, byl bych ale mnohem raději, kdyby se na první pohled zcestné myšlenky chopila některá rybářská organizace a dovedla ji do zdárného konce. Bez praktického experimentu se jen těžko dovíme, do jaké míry by navrhnuté využití pneumatik prospělo rybám v našich regulovaných tocích.
Samozřejmě, že by bylo potřebné uvedený zásah projednat se správcem toku. Vždyť ani při tvorbě umělých korálových „útesů“ nelze potopit loď či newyorský vůz metra na libovolném místě.
Diskuze k článku (0)