Slyším slabé dlouhé pískání, které přechází v sípání. Ten zvuk mě přitahoval. Občas jsem ho krátce zaslechl i dřív. Vždy se ozýval v nočních hodinách. I dnes. Šel jsem blíž k rybníku, ale tiché šplouchnutí ho rázem ukončilo. Prosincový čerstvý sníh odhalil hluboké stopy vedoucí do otvoru v ledu na nátokové části rybníka.

Text: Tomáš Sedmidubský, foto: Ivo Novák, ilustrace: autor

Všude byl klid, takové temné ticho, lehounký šum vytvářely jen dopadající sněhové vločky. Otvor v rybníku byl velmi malý. Nemůžu mluvit ani o rybníku, jedná se spíše o zahradní rybníček s rozlohou necelého aru. V nádrži je pouze nepatrné množství rybích obyvatel.

Stopy vedou směrem k otvoru v ledu, u něj mizí a nevidím žádné jiné, které by vedly zpět. Může to znamenat jen jediné – ta malá šelma je uvnitř!

Již druhý rok po sobě zanechává stopy. I stopy v podobě ulovených a rozkousaných ryb na hrázi. Tou šelmičkou je bezesporu vydra!

Co teď? O vydře jsem viděl mnoho filmů, mnoho o ní bylo napsáno v učebnicích i odborné literatuře. Vidět ji tak na vlastní oči! A pěkně zblízka! Taková příležitost neklepe na dveře každý den.

Světlo zahradního reflektoru umožňuje zřetelně prosvítit okolí. Srdce mi tluče jako zvon. Ale nejenom mně. I vydra o mně určitě ví. Jsme tu jen my dva. Chci ji vidět nespoutanou, divoce žijící, ale ona se mi chce pochopitelně vyhnout. Kostky jsou vrženy, řekl by v této situaci slavný Julius Caesar. Brzy se musí vynořit! Pod vodou nevydrží věčně. Čekám. Vločky stále přikrývají krajinu a já pozorně naslouchám všemu, co se kde jen šustne. Teprve teď vnímám, kolik hluku je kolem… Psi štěkají, auta v dálce hučí, slyším i kravál z nedaleké hospody.

Po chvíli se něco ozývá. Nejdřív u břehu a pak dál. Znovu je klid. Ale jen na chviličku. Ozvalo se chrupnutí přímo na protější straně za zamrzlou lávkou, která slouží ke krmení ryb. A vydra se náhle objevuje! U břehu našla slabý led a prokousala si v něm díru. Přesně ví, kde jsem, takže zvolila bezpečnější cestu. Najednou jako by se zastavila. Ocas má ještě ve vodě, ale tělo už na sněhu. Určitě zkoumá okolí a vyhodnocuje situaci. Nebo popadá dech. Vždyť pod vodou strávila mnoho desítek minut! Její černé tělo na čistém sněhu uprostřed temné noci je poměrně bachraté, ale hlavičku má malou. Vydra se dává se do pohybu. Velmi opatrně a neslyšně, právě tak, jak je to šelmám vlastní.

Vylézá výš na břeh a chce zmizet v temnotě noci. Jenže na této zahradě žijí ovce, které ji v létě spásají. Nešťastná vydra si to namířila přímo k jedné ze zasněžených ovcí. Ta se pohnula a já mohl sledovat, s jakou mrštností se šelma velikosti jezevčíka dokáže pohybovat.

V této chvíli bych nechal přepsat všechny učebnice přírodopisu, v nichž se píše, že na souši je vydra nemotorná. Na vlastní oči jsem viděl její úžasnou rychlost a pohyby. Zcela neomylně zamířila nejkratší cestou do potoka. Její kočičí svižnost byla neuvěřitelná.

Pár rychlých skoků znamenalo i konec celé scény. Vydra proběhla korytem potoka a protáhla se pod plotem v místech, kde říčka vtéká do zahrady. Napětí dnešní noci během několika vteřin skončilo.

Zase přijde. Asi ji už nespatřím, svědkem její přítomnosti bude zase pár šupin a roztrhaných ryb na hrázi.

Po dnešní noci zůstalo jen pár stop ve sněhu, které rychle zapadávají.

Napsat komentář