I když preferuji vlastní nástrahy, rozhodně se nevyhýbám i komerčním lákadlům a v mezích, které mi finance dovolí, se snažím zkoušet i jiné nástrahy, o nichž si myslím, že by mohly být účinné. Nabídky různých nových nástrah jsou pestré a každým rokem přibývají. Vyzkoušet úplně všechny se rozhodně nedá. Tolik času a možností se člověku nedostává.

Text: Ivo Novák, foto: autor

Je potřeba si vybírat. Zajímají mě nástrahy v netradičním provedení, o kterých si myslím, že dokážou něco víc. Na péřáky jsem narazil úplnou náhodou. Na internetu jsem objevil zajímavé wobblery, které vyrábí pan Martin Rypl. Když mi dorazily čtyři kousky na vyzkoušení, byl mezi nimi přiložen i jeden, který měl tělíčko vytvořené z peří.  Taková kombinace wobbleru a streameru.  Vím, že peří ve vodě dokáže pěkně pracovat a dodává nástraze život. Sám jsem o vytvoření takového prototypu uvažoval. Pan Rypl mě ale předběhl.

První vycházka byla parádní. Bohužel pršelo a z fotek nic kloudného nebylo. O nástrahu jsem přišel kdesi u dna v hluboké tůni, kde nebylo možné péřáka bez potopení vyprostit. Mohl jsem si jen nadávat, jak bezmyšlenkovitě jsem s nástrahou riskoval. Ale kdo neriskuje, ten nechytá. A já už jsem takový, že když cítím, že místečko přede mnou může být stanovištěm pěkné ryby, nedá mi to, abych nástrahu nepustil co nejblíže ke kořenům. O péřáka jsem přišel. Hodnotit nástrahu po jedné vycházce se nedá. Péřák zůstal v kořenech a čas šel dál.

Po nějaké době jsem znovu oslovil pana Martina Rypla z Jilemnice s tím, že bych rád vyzkoušel péřáky a prověřil v praxi, co dokážou.  Netrvalo to dlouho a v poštovní schránce jsem měl zásilku se třemi novými prototypy. Tři velikosti. Samozřejmě jsem sáhl po tom nejmenším. Na pstruhy – ideální velikost.

Chyběly trojháčky a tak jsem sáhl do krabičky, na trojháček navázal holografický střapec a pomocí kroužku trojháček připevnil k nástraze. Moje letošní zahájení na pstruhových revírech bylo ve znamení wobblerů.

Z kolekce na letošní sezonu jsem si dva vlastní výrobky oblíbil natolik, že v krabičce rozhodně nezahálely. Vlastně jsem jen střídal imitaci pstroužka s mým dráždivějším vzorem a porovnával, která nástraha je lepší.  Myslím, že barevná kombinace byla úspěšnější. Dráždivější, více provokovala. Dokonce bodovala i v čisté vodě. Takové zjištění rybáře samovýrobce velice potěší.

Péřák zůstával v záloze. Přesto svoji šanci několikrát dostal. Nasazoval jsem ho jako nouzové řešení před ukončením chytání. Těžko se posuzuje, která nástraha je lepší. Nelze zajistit stejné podmínky pro všechny. Když jsem ale odchytal úsek s mými top nástrahami a myslel si, že je už čas vyrazit dál, vzpomněl jsem si na péřáka. Karabinka zacvakla, péřák žbluňkl do vody, třikrát jsem otočil kličkou a už mi ryba rvala prut z ruky. 

Pojistka

Péřáka si nechávám jako pojistku pro případy, když ostatní nástrahy nefungují. To se děje většinou ve dnech, kdy ryby nejeví o nástrahy zájem. Péřák někdy pomůže. Jindy mám ale smůlu. Nejde o nástrahu, kterou bych hodnotil jako bezkonkurenční, která zaboduje v každé situaci. Takovou nástrahu jsem ještě nenašel. Jde však o něco jiného.

Na revírech, kde je velký rybářský tlak, může právě tato změna přinést pěkné výsledky. Ryby se velice rychle učí. Stačí tři, čtyři návštěvy se svojí oblíbenou nástrahou, která chytá a je rázem odepsaná. Popíchané ryby v daném úseku ji začnou velice rychle ignorovat. Nějaký ten pátek trvá, než zapomenou. A to je právě chvíle nejen pro péřáky, ale i ostatní nástrahy, které se liší od klasických, jež ryby vidí hodně často.