Nejlepší smaček je žížala

Nadpis článku berte prosím s nadsázkou. Smaček má také své výhody a je oblíbenou umělou nástrahou při přívlači. Já chtěl napsat článek o použití žížaly při přívlači. Stejně tak, jak je účinná přívlač s mrtvou rybkou, tak i žížala na jigové hlavičce nebo marmyšce dokáže přesvědčit rybu k záběru. A když třeba ryby o smačky nejeví zájem, právě žížala ji může přesvědčit k záběru.

text: Ivo Novák

Pohyb živé nástrahy na háčku rybář nemá šanci napodobit chvěním špičky prutu. Pro rybu je svíjející se žížalka na háčku magická a lákavá. Stejně tak láká i vůně nástrahy. Svěží hnojáček je pro ryby prostě pochoutka, kterou si nenechají ujít. A tady se dostáváme k první zásadní výhodě. 

Smaček sice dokáže oslovit dravé ryby, ale už není tak atraktivní pro bílou rybu. Hnojáček je na tom podstatně lépe. O něj se poperou třeba i plotice, hrouzkové, cejni, líni nebo kapři – zkrátka skoro všechny druhy ryb.  Je to prostě univerzální nástraha. Jde jen o to, jak ji rybě nabídnout.

Při lovu na plavanou nebo položenou je to jasné. Při přívlači je třeba vybrat správnou velikost jigové hlavičky. Nevýhodou je, že je třeba použít háček s protihrotem. Z bezprotihrotového háčku žížala sleze během chvilky a háček zůstane prázdný.  Dá se to obelstít malými čtverečky z plastu, které napíchnete na hrot až po umístění žížaly, ale to při rybolovu zdržuje.  Lepší je si trochu pohrát s hrotem a peánem ho částečně zamáčknout.

Velikost jigové hlavičky volíme podle druhu žížaly a také podle vzdálenosti, do jaké potřebujeme nahodit. Na rousnici se hodí větší hlavička. Na hnojáčka postačí menší. Čím menší, tím lépe. Ale je nesmysl použít na rousnici hlavičku s háčkem č. 14. V takovém případě hrot neprojde ani tělem rousnice.

V proudné vodě je třeba velikost uzpůsobit i síle proudu a hloubce, na které chytáme. Někdy je třeba přidat ještě před jigovou hlavičku olověný brok, aby se nástraha dostala tam, kam potřebujeme.

Žížala na bočním přívěsu

Dalším způsobem vedení žížaly je vytvoření sestavy, při níž bude zátěž umístěna na konci vlasce a žížala na háčku na bočním přívěsu. Se vzdáleností zátěže od háčku se dá experimentovat. Větší vzdálenost dává rybáři možnost s nástrahou více manipulovat. Může ji víc zvedat ode dna a nechávat delší dobu propadávat ke dnu.  Je dobré si vyzkoušet u břehu, jak dlouho nástraha propadává. Trvá to i několik vteřin.

Jako koncovou zátěž lze použít broky. Ty mají tu výhodu, že když někde uvíznou, vlasec se jimi protáhne a nepřijdeme o háček.  Dá se použít i malé olůvko s obratlíkem. Zátěž musí být tak velká, abychom mohli nástrahu zvedat ode dna špičkou prutu a zátěž aby se samovolně neposouvala po dně.  Jen tak můžeme hrát rybám divadlo se zvedající se žížalkou ode dna.

Tuto sestavu používám, když potřebuji nahodit nástrahu na větší vzdálenost. Výhodou je, že můžete prut třeba na chvíli položit přes batoh a v tu chvíli vlastně chytáte na položenou. Ponechání nástrahy v klidu někdy napomůže k záběru. Když se ale pár minut nic neděje, je lepší ryby hledat a dráždit je pohybem nástrahy.

Mám za to, že koncové olůvko někdy ryby plaší. S oživováním není třeba nijak pospíchat. Chce to trochu trpělivosti – záběr se často jeví jen jako uváznutí či ztěžknutí. Není třeba žádné razantní zasekávání, stačí jen pootočit kličkou navijáku a mírně přiseknout.

Maximálně dva hnojáčci

Největší divadlo předvede rybám čerstvá žížala, která se svíjí na háčku. Ale pozor, v chladné vodě moc dlouho nevydrží a čas od času je potřeba ji vyměnit za novou. Většinou se o to postarají ryby. Hnojáčka stačí napíchnout zhruba v půlce a propíchnout hned vedle znovu. Víc než dva hnojáčky nemá cenu stražit.  Rousnice stačí na háček půlka. Trojí propíchnutí u oddělené části ji na háčku dostatečně zajistí.

O žížaly je třeba se trochu starat. Obzvlášť v horkých dnech by se mohly ve skleněné lahvičce zapařit a měli byste po žížalách. Líbí se mi polystyrenové krabičky, které udržují žížaly ve správné teplotě. V lednici pak vydrží dlouho, a i po několika týdnech jsou stále svěží.

Při přívlači s žížalou nemusíte řešit barvu a velikost nástrahy. Ta je daná. Jde jen o to ryby najít a vymyslet, jak jim nástrahu naservírovat a jak ji oživovat. A to už je na každém rybáři, jak si s tím poradí. Chce to experimentovat a ryby hledat, nikoliv jen nečinně čekat.

A jaké žížaly na které ryby použít? Hnojáček je univerzální, rousnice se hodí spíš na větší ryby. Dendrobeny nepreferuji, i když mě při posledních výpravách, před nimiž jsem jiné žížaly nesehnal, přesvědčily, že se s nimi také dá zažít úspěch.

Kdo má čas, může si během léta vytvořit zásobu žížal a má o nástrahy postaráno. Kdo čas nemá, sáhne po těch, co jsou k mání v rybářských potřebách. Než zaplatíte, otevřete si krabičku a koukněte, v jaké kondici žížaly jsou. Musí být svěží a reagovat na dotyk. Pokud se žížala ani nehne, raději krabičku vraťte a vezměte do ruky rýč.

Samostatnou kapitolou je vláčení s pomocným plovátkem. Plovátko použijeme, když je třeba vést nástrahu ve sloupci. Dobrá varianta je také použití sbirulina. V takovém případě je potřeba vybrat takové, abychom vedli nástrahu v předem určené hloubce.

Nejraději používám žížalku na marmyšce. To je obrovská zbraň a její účinnost je veliká.  Chce to ale používat velmi citlivý proutek, slabý vlasec a cit v rukou. O tom třeba někdy příště…