Mám kamaráda, který jako by z oka vypadl režisérovi Zdeňkovi Troškovi. Můžete hádat, jak mu proto přezdíváme. No, a protože naše poslední tři rybářské výpravy byly vlastně v jeho režii, dovolil jsem si v názvu parafrázovat známou filmovou trilogii…

text: Jan Pánek

Na první výpravu jsme se dostali až v době, kdy začíná zima. Tedy ne přímo mrazy, ale na rozhraní zimy a podzimu, kdy se nedá říct, že by sněžilo, ale sníh spíš prší, než padá. Chvíli zataženo, občas vysvitne slabé sluníčko a skoro celý den panuje vlezlá zima. Na dravce ideální počasí. Čekají nás tři dny vláčení a dvě noci povídání u rozpáleného krbu. Jede nás pět, což je na 24ha hektarový revír naprostá pohoda.

V pátek jdeme hned ráno na odlehlejší, mělčí partie, kde při poslední návštěvě dravci nejvíc útočili. Dnes je to slabší. V pobřežních zátočinkách je sice ještě spousta drobných rybek a občas je vidět zalovení, ale jsou to jen menší štičky a boleni v délce kolem čtyřiceti čísel. Postupujeme pomalu zpět k hrázi, kde je největší hloubka.

Je nás dost na to, abychom se domluvili na taktice. Každý zkouší jiný druh, barvu i velikost nástrahy a testujeme, co rybám zachutná. Na rychlé plechové (rotačky a plandavky) nástrahy berou v podstatě jen boleni. Asi je také překvapila zima a snaží se na poslední chvíli trochu předzásobit tukem.

Na wobblery se už sem tam nějaká štička splete, ale jasně vedou gumová kopyta ve velikosti kolem 15 cm. Tahle voda je nevyzpytatelná, pokaždé zde zafunguje něco jiného…

Požehnaný soumrak

Pomalu se začíná stmívat a horečnatě probíráme, kde jsme udělali chybu. Na tak zarybněném revíru by se trochu zkušenějšímu rybáři asi nemělo stát, že vytáhne za celý den jen pár kudliček. Rozestavíme se na hrázi, kde je hloubka od dvou do sedmi metrů. Nad lesem se objeví měsíc – vypadá jako rozsvícený lampion.

štika
S přibývající tmou přišla i větší štika. Foto: Jan Pánek

Vtom už Lukáš volá, ať mu někdo přistrčí podběrák a podložku. Konečně! První osmdesátka je na břehu. Následující hodinka všem celodenní trápení vynahradí. Ryby berou opatrně, takže mnoho záseků vyzní do prázdna, ale úlovek skoro pořád zdolává alespoň jeden z nás.

A najednou je klid, ve tmě se ozývá jen pravidelné pleskání nástrah o hladinu, ale volání o pomoc s podběrákem už ani jednou. Jdeme si dát ke krbu zasloužený grog, ujíst trochu z třídenní špekáčko-párkové diety a připravit se na brzké vstávání. Vždyť když braly za soumraku, musejí lovit i za svítání.

Ještě požehnanější svítání

U vody jsme ještě za tmy. Nahazujeme jako o život, ale jsme stále bez kontaktu s rybou. Začíná svítat. Pod nohama mi do gumy bouchne první štička. Stále to ale není žádná z těch, kvůli kterým jsme sem přijeli. To znamená, že nemá ani zdaleka kolem metru. Už na sebe vidíme, když hlavní režisér volá: „Rychle podběrák, tohle je ten správnej Kraken!“

Naměříme jí rovných 113 cm! Pár fotek, jde zpět, ale vše se po dvou, třech náhozech opakuje. Jen ryba je o něco menší – má 98 cm. Obě štiky byly ze stejného místa a obě ulovené na kopyto, kterému se říká „vlaštovka“. Tedy bílé boky, černý hřbet a trochu červené na bříšku, to vše v délce 15 cm.

Do osmi hodin jsme zdolali devět štik a pak nastal zase klid. Začíná druhý den hledání, testování a pokusů. Tentokrát s námi svatý Petr vyšplouchl i za soumraku. Zítra jsme tu poslední den, tak snad…

Ryby jsou nevyzpytatelné

Bohudík, chování ryb je nevyzpytatelné. Vždycky, když už si myslíte, že víte, kdy a jak na ně, vám ukáží, jak moc se mýlíte. I teď. Od rána do oběda, proti ledovému větru a v občasných přeháňkách mokrého sněhu se sem tam někomu podaří zdolat štičku jen o málo větší, než je nástraha, na kterou se nechala vyprovokovat.

štika
Pěkný ranní drobeček. Foto: Jan Pánek

Ale až v závěru se na hladině ukáže candát, v délce tak kolem 60 cm. A to našeho „Trošku“ okamžitě inspiruje k plánování další výpravy, tentokrát za candáty. Ale o tom až někdy příště. Nyní začínají slavnosti dravců, u vody bude líp…

Napsat komentář