Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy se konečně objevila štika. Mrskám prutem už pěkných pár hodin, ale dravec nikde. Těsně u břehu se pokaždé vynoří jenom gumová rybička. V čisté vodě je krásně vidět, jak opouští temnou hlubinu, svůdně třepe jemným ocáskem, a nakonec přistane na mělčině pod prutem. Následuje další a další pokus o vyprovokování predátora.
text: Zdeněk Hofman
Pomalu postupuji po břehu jezera, až dojdu do malé zátoky. Mělčina svažuje kousek od břehu, strmě do hloubky. Takové místo je pro štiku ideální, ale jsem už nějak otupělý a v záběr moc nevěřím. Pomalu navíjím… Když spatřím žlutozelené kopyto, sklopím prut a nechám ho klesnout na písečnou hranu.
Párkrát zaklepu špičkou a pomalu zvedám. Vtom to přišlo! Je tady! Zubatice znenadání proletěla šílenou rychlostí kolem rybky, prudkou otočkou se vrátila a vmžiku zhltla celou gumu. S 15cm nástrahou neměla nejmenší problém. Hladina se rozvlnila a já podvědomě zasekl. Vysněný záběr je tady.
Vzácný okamžik souboje
Brzda hrčí, vlasec rychle mizí z cívky. I když jsem viděl celou rybu, nedokážu přesně odhadnout, jak je velká. Voda dokáže skutečnou velikost hodně zkreslit. Vychutnávám si vzácný okamžik souboje a na chvíli zapomínám na okolní svět. Před očima stále vidím bleskový útok. Takový obraz se nenaskytne často, patří k nejlepším rybářským zážitkům.
Počáteční silný odpor začíná slábnout, štika opouští hloubku a bojuje těsně pod hladinou. Guma jí čouhá z tlamy, ale pomocný trojháček naštěstí drží pevně. Pro jistou si hlídám úhel prutu, aby nemohla vyskočit nad hladinu. Pokud vede vlasec příliš kolmo k rybě, velmi často vyskočí. Naopak, se skloněným prutem, od tohoto manévru většinou upustí.
Jak udržet velkou štiku
Ještě několikrát rybí tělo rozvíří hladinu, pak se položí na bok a krasavice je moje. Opatrněji ji uchopím za hlavou, ukazováček a prostředník druhé ruky vsunu do otvoru pro skřele a ve špičce u čelisti ji pevně stisknu palcem. Tento speciální chvat je jediným spolehlivým řešením, jak se štikou bezpečně manipulovat. Musí však být proveden energicky, štika nesmí vycítit sebemenší pocit nejistoty, protože jinak se začne zuřivě bránit.
V takovém případě dochází k poranění prstů, ale mnohem hůř můžeme ublížit rybě, která se vysmekne a upadne na zem. Proto začátečníkům doporučuji trénovat tento chvat nad podložkou, nebo ještě lépe ve vodě. Pokud se situace vymkne z ruky, darujeme štice předčasně svobodu bez újmy na zdraví.
V posledních letech se některé naše privátní revíry začínají na trofejní dravce zaměřovat. Největším problémem je právě malá zkušenost mnohých rybářů s držením velkých štik. Není v silách správce revíru všechny začátečníky uhlídat. Na některých vodách se loví z lodě a v takovém případě by měl být minimálně jeden člen posádky zkušeným štikařem.
Držet trofejní štiku jako kapra, tedy oběma rukama za břicho, je absolutní hazard. Nízké, válcovité tělo dravce je mnohem mrštnější a dokáže nečekaně vystřelit jako torpédo. Moje štika měří 72 cm a je nádherná. Mohutné tělo začíná dodávat zubaté krásce majestátní ráz. Dorostla do věku, kdy štíhlé tělo juniorky získává tvary velké štičí ženy.
Pomalu se proměňuje v dravce, který brzy ovládne vodní říši. Byla by věčná škoda tento vývoj přerušit. Jsem bohatší o další zkušenost a důkaz, že velké nástrahy fungují.
České štiky, švédské štiky…
Je zajímavé, že velké nástrahy na českých revírech ještě stále vzbuzují rozpaky. Pokaždé, když vyrazím vláčet, narazím na překvapené pohledy některých rybářských kolegů: „Co chcete ulovit na takového giganta?“ ptají se nechápavě. Přitom 15cm nástrahu zvládne bez problému i štika okolo šedesáti čísel a menší lovit rozhodně nechci.
Je zajímavé, že při výpravách do Švédska či jiných oblastí Skandinávie taková velikost nástrah nikoho nepřekvapí. Naše štiky jsou ale stejné. Pravdou je, že v severských revírech žije mnohem víc exemplářů v délkách 70–100 cm. Proto i tento článek píšeme v dubnu, kdy jsou ve svazových revírech štiky ještě hájené, ale mnoho rybářů vyráží na zahraniční mise nebo na soukromé revíry.
Velmi úspěšné jsou ještě větší nástrahy
Trofejní štiku často vyprovokuje i gumové kopyto o délce 25 cm. Pro získání důvěry v takové „óbrdráždidla“ doporučuji privátní revíry, kde je velkých štik dostatek. Jako příklad uvedu jednu loňskou výpravu, kdy manželce vyjela po menším wobbleru pěkná štika.
V poslední chvíli však od útoku upustila a vrátila se na své stanoviště kousek od břehu. Zkoušeli jsme další nástrahy, včetně gum v délkách 10-15 cm, ale všechny pokusy skončily nezdarem. Nakonec jsem nasadil obří gumu a štika zabrala okamžitě. Měřila 92 cm, takže malé nástrahy naprosto ignorovala.
Je pochopitelné, že pro lov s takto těžkými nástrahami potřebujeme i odpovídají náčiní. Tvrdý prut s gramáží minimálně 60–80 je základem. Prut s příliš jemnou špičkou bude přetížený, což komplikuje nahazování. Akce špičky je důležitá i pro dobré zaseknutí, které bývá někdy problematické. Velký predátor svírá kořist pevně v čelistech a při první vhodné příležitosti upláchne.
S měkkou gumovou nástrahou se šance na úspěšné zaseknutí podstatně zvyšuje a tvrdá šička je výborným pomocníkem. Nepodceňuji ani kvalitní pletenku nebo vlasec. Chytat se slabou imitací se projeví v lepším případě uražením těžké nástrahy.
Mnohem smutnějším koncem bývá ztráta kapitálního úlovku. Ve Švédsku mohu při troše štěstí dostat druhou šanci, ale pokud zažiji takovou tragédii na některém z běžných revírů, zahalí smutek moji duši na hodně dlouhou dobu.
Jaká karabinka odolá desetikilogramovému torpédu
Obratlíky, karabinky a lanka bývají pověstným vláskem, na kterém visí šupinaté štěstí. Zmítající se gigant těsně u lodi či břehu prověří jejich pevnost ve zlomku vteřiny. Můžete si být jisti, že pokud narazí ostré štičí zuby na jakoukoliv nekvalitní náhražku ocelového lanka, nezachrání vás nic a zbude vám jen hořká vzpomínka na prohru a dušování prodejce, že to vydrží.
Ani údaje o pevnosti karabinek neznamenají bezpečí a klid v duši. Mnohé se lehce rozepínají, což se projeví opět ztrátou nástrahy nebo úlovku. Karabinky se nejčastěji otevřou při dopadu nástrahy na hladinu nebo při cukání během navíjení. Při výběru karabinky si představuji, jak odolává desetikilogramovému torpédu letícímu vzduchem. Pokud uvěřím, že vydrží, není co řešit a jdu na ně!
Ještě jedna vychytávka
Velké gumové nástrahy mají i jednu nevýhodu. Napíchnuté na jigové hlavičce jsou okované pouze jedním jednoháčkem a to nestačí. Dravec velmi často uchopí gumu uprostřed za spodní část, jenže háček je nastražený vpředu, ve hřbetě. Je dobré přidat pomocný trojháček, který zapíchnu do boku.
Nedoporučuji nastražit trojháček na spodek břicha, protože guma často dře o dno a lehce by uvázla. Trojháček upevním pomocí spojovacího lanka, vyrobeného z metráže a kovových trubiček, nebo použiji ohebné lanko Graphite metal, které jde navazovat uzly a dokáže štičím zubům odolat. Na druhém konci návazce udělám očko, které navléknu na očko jigové hlavičky a zajistím karabinou s hlavním lankem.
Zkuste si to sami
Kam na štiky?
Jedním z méně známých lovišť, kde velké gumy fungují, je německý ostrov Rujána. Na rozdíl od populárních revírů ve Skandinávii není tak daleko a brakické zátoky Baltského moře jsou navíc domovem opravdu trofejních exemplářů. Metrová štika zde patří k běžným úlovkům a dají se ulovit kusy i v délkách 120-140 cm.
V březnu a dubnu jsou štiky na Rujáně hájené, proto je nejlepším obdobím k lovu začátek května. Pro začínající lovce má tento revír jednu velkou výhodu. Je možné najmout si průvodce s lodí. Ochotní profesionálové znají vyhlášená místa a rádi vás naučí správnému zacházení s úlovkem. Metoda Chyť a pusť zaručuje místním rybám dlouhověkost.
Nevýhodou tohoto revíru je velká proměnlivost počasí. Jeden den svítí sluníčko, pak ale začne foukat silný vítr a je zle. Velké vlny rozbouří moře a nedovolí lodím vyplout na lov. Zkalené moře a tuny vytrhané vodní trávy plující po hladině komplikují chytání i v dalších dnech. Za pokus to ale určitě stojí.
Jak vedou nástrahu borci z Rujány
Při vláčení na Rujáně mě překvapil jednoduchý, až monotónní způsob vedení gumových nástrah. Místní borci na rozdíl od českých rybářů vůbec nepoškubávají prutem a nenechávají gumu poskakovat po dně. Nahodí nástrahu co nejdál od lodi, nechají ji dopadnout na dno a začnou navíjet. Prut drží sklopený k hladině, žádné cukání ani zvedání nástrahy. Jen stereotypní nahazování a středně rychlé, pravidelné navíjení.
Zprvu se nám taková technika moc nezdála, když však (na rozdíl od nás) chytili několik pěkných kousků, začali jsme se přizpůsobovat. Nevýhodou rybolovu na Rujáně je absolutní závislost na průvodcích.
Nekonečné vodní prérie Švédska
Pro ostřílené mořské vlky je role závozníků nudná a mnohem lépe se cítí v nekonečných vodních prériích Švédska, kde můžou stopovat trofejní dravce s absolutní svobodou. Nádherná příroda je dalším lákadlem a nastaveným zrcadlem fádní krajině na německém ostrově, kde jsou břehy v nedohlednu a mořská plocha pořád stejná.
Romantickou duši navíc ruší všudypřítomné větrné elektrárny. Každý revír má prostě svá pro i proti. Vhodnou náhražkou obou destinací jsou privátní české revíry.
Vláčení za lodí
Je jasné, že mrskat vodu celý den těžkými nástrahami nezvládne každý. Vhodnou variantou je proto i vláčení za lodí. Výhodou této metody je pohoda při lovu, a hlavně mnohem větší prochytaná plocha revíru. Vybavení můžeme použít stejné jako při běžné přívlači.
Nejdůležitějším faktorem je hloubka, kterou vedeme kořist. Pro tyto účely se vyrábí speciální jigové hlavičky s hmotností 40–200 g, nebo můžeme nástrahu dovážit běžným olovem, které připneme k obratlíku nad lanko. Podle použité zátěže volíme i odpovídající gramáž prutu.
Kam si s drahým woblerem netroufneme
Při lovu na našich revírech ulovíme kromě štik i jiné druhy ryb, zejména velké sumce. Jsou to neuvěřitelně drsné záběry, které uvedou mnohé rybáře do síně slávy. Další výhodou gumových nástrah je poměrně nízká cena, která nám dovolí prochytávat rizikové úseky plné vázek, do kterých si s drahým wobblerem netroufneme.
Malé nástrahy nechci nijak zatracovat. Je jasné, že bolen, candát, okoun nebo třeba tloušť chtějí mnohem menší sousto, jemnější montáž i přístup. Používám je taky, ovšem pokud líčím cíleně na královnu našich vod, lady Esoxovou, nasadím vždy silnější kalibr. Vím, že v našich vodách není situace vůbec jednoduchá a úlovky pěkných štik každoročně spočítám na prstech jedné ruky.
Možná je to tím, že se tato ryba dá poměrně lehce vyprovokovat k útoku a v posledních letech ji vytlačuje stále rostoucí populace sumce velkého, kterému se v našich vodách abnormálně daří. Právě proto patří štika mezi ryby, které si zaslouží ochranu. Velkými nástrahami chráníme hlavně malá, sotva mírová štíhlata. Čím později získají trpkou zkušenost s rybářem, tím větší mají šanci dorůst vysněné velikosti.
Malinké tůně ukrývají často kapitální štiky
Poslední dobou převládá názor, že v mnohých revírech už štiky nežijí, ale není to pravda. Její počty prořídly, o to větší jedince však můžou hlubiny ukrývat. Nemá cenu popisovat konkrétní místa. Velkého dravce můžeme najít v podstatě všude, dokonce i v nejmenších revírech.
Právě malinké tůně či jezírka ukrývají velmi často kapitální kousek. V jednom rybníčku na přítoku Labe vylovili po vypuštění osm štik v délce přes metr. Tato příhoda se stala před čtyřmi lety ve Východních Čechách. Předloni zase ulovil jeden známý metrovku v jezírku, kam chodí rybařit jenom malé děti. Podobná překvapení vydávají každoročně i naše řeky a údolní nádrže.
Je zajímavé, že mnoho lidí jezdí do Skandinávie, kde není problém ulovit štiku v délce 80–110 cm, ale štiku nad 120 čísel tam chytil málokdo. Naopak naše svazové revíry, které nejsou na tyto dravce tak bohaté, vydají každoročně takových úlovků docela slušné množství. A takovou přeji i vám. Tak ať berou.
Diskuze k článku (0)