Lov kaprů ve vázkových vodách patří k nejobtížnější disciplíně kaprařiny. K úspěchu totiž potřebujete nejen teoretické znalosti, ale především praktickou zkušenost, mnohdy speciální vybavení a často i dobrou fyzickou připravenost. Jinými slovy, pokud k vodě jezdíte kvůli pohodě, klidu a bečce piva, není tento typ pro vás správnou variantou.

text: Michal Kučera

Mé první školení se v tomto ohledu odehrávalo na řece Jizeře. Do té doby jsem lovil jen na čistých bezvázkových vodách. Najednou jsem se ocitl v podmínkách, kde spadané stromy byly na každých dvaceti metrech.

K tomu naplavené překážky, které tu zbyly po povodních, dále převislé větve stromů, keře zasahující až do vody, nepřístupné břehy a další ztížené podmínky. Jenže mi bylo jasné, že tato místa zároveň přitahují ryby. A tak jsem se s nimi musel nějak vypořádat.

První jsem hledal odpověď na to, jak se ryby v těchto místech chovají po zaseknutí. A brzy jsem přišel na to, že naprostá většina ryb po záseku míří po proudu dolů. Proto jsem začal chytat těsně před překážkami nebo kousek po proudu za nimi.

Ryba mi pak málokdy vjela přímo do keře nebo stromu; většinou si to namířila po proudu dolů, kde už ale nebyly žádné vázky, a tak ji nebylo nutné otáčet silou. Stalo se mi jen výjimečně, že by vyrazila přímo do vázky. V tom případě jsem o ni většinou přišel, ale občas se mi ji po nějaké době podařilo odtud vyprostit.

Tóny vlasce jako meluzína

Brzy jsem také pochopil, že v těchto místech potřebuji úplně jiné vybavení, než na jaké jsem byl zvyklý z čistých vod. Bylo nutné zvolit kmenový vlasec nejméně 0,35 mm, a to i případě, že šlo o „jen“ 50 až 65cm kapry.

kapr
foto: Michal Kučera

K tomu silný, ale zároveň velmi ohebný prut, který je schopný zachytit výpady kapra a rybář se do něj může případně opřít, pokud chce zamezit rybě odplout někam do překážek. Třímetrové, plně parabolické pruty se v tomto případě ukázaly jako dobrá volba. Byly skvělé i pro přesné nahazování, neboť jsem často musel nahazovat s půlmetrovou přesností k protějšímu břehu.

K tomu jsem měl navijáky s bojovou brzdou, jaké se používají při přívlači. Před záběrem jsem ji měl vlevo, aby mi ryba nestáhla prut do vody, po záseku jsem ji dal na střed a v obtížných situacích, kdy jsem potřeboval zastavit rybu, rychle doprava. V té poloze bojová brzda prakticky neprokluzovala, takže prut se ohýbal jako luk a vlasec vyluzoval tóny jako meluzína.

Později jsem stejná školení dostával na mnohem větších revírech, jako je moravská Pálava, slovenská Králová, rumunská Raduta nebo maďarské jezero Poloskei. A to už nešlo o menší kapříky, nýbrž o ryby nad 15 kg, někdy dokonce i přes 20 kg. V těchto situacích už nestačilo sednout si šikovně tak, aby kapři vyjeli s proudem pryč od překážky.

Na těchto vodách jsem často chytal přímo v překážkách, případně se tam ryby dřív, než jsem se k nim přiblížil lodí, samy dostaly. Vyžadovalo to jiný přístup a jiné vybavení. Především silný šokový vlasec o průměru nejméně 0,60 mm.

Proč tak silný a proč vlasec, a ne šňůru, která má vyšší nosnost? Začnu tím druhým. Pletené šňůry mají mnohem větší tendenci se zařezávat do překážek, jako jsou pařezy, stromy atd. Zato vlasce po nich lépe kloužou a snadněji se z překážek vyprostí. A to předimenzování je z toho důvodu, abych se vždy dostal až na konec montáže, i kdyby ryba zajela do těch nejhustších vázek.

vlasce
foto: Michal Kučera

Jde o bezpečnost ryb. Když se dostanu až k návazcovému obratlíku nebo dokonce až na návazec, mám jistotu, že ryba někde nevisí u překážky. Kdyby mi ale šokový vlasec či šňůra prasknuly někde výš a zůstalo by několik metrů i s návazcem, je určité riziko, že tam ryba zůstane viset.

Ne velké, většinou se ryba dokáže při ukotvení na krátko háčku zbavit, ale šance tu je. Se silnou šokovkou se v 99 % dostanu až na konec. Riziko je tak zcela minimální.

Na Pálavě fungoval moment překvapení

Velmi podstatná je vypadávací zátěž, tedy optimálně velký kámen na gumičce, z které po záběru spadne. Jakmile by totiž ryba cítila odpor zátěže a měla kolem sebe překážky, buďte si jisti, že do nich vjede s plnou parádou. Pokud ale nic necítí a nic jí neposkakuje poblíž tlamy, většinou se nesnaží hned uvrtat v překážkách. Nezapomeňte také na pevný odolný návazec (Quicksilver, Magma apod.) a silné háčky; určitě nepoužívejte malé nebo jemné. Heavy 2 nebo 4 jsou jasná volba.

Velmi důležité je vypilovat i techniku zdolávání. Nelze poskytnout jeden obecný návod, každá voda je jiná. Například na Pálavě se mi často osvědčilo rybu nechat být v klidu. Vůbec nezasekávat, po záběru odklopit, zlehka domotávat vlasec a přijet až na místo. A začít zdolávat až tehdy, když zbývají poslední 3 až 4 m šokového vlasce.

Kapři na tomto revíru, pokud necítí odpor, nikam neujíždí, nevyhledávají překážky, v klidu plavou pod hladinou. Netvrdím, že vždy, ale poměrně často. Mnohdy jsou tak překvapeni, že je podeberu na poprvé, aniž by stihli někam vyrazit.

Druhou variantou zdolávání v pálavských překážkách je přivádění ryby ze břehu. Vyběhnout nahoru na hráz a rybu nekompromisně táhnout k sobě. Kdybych neviděl, že to opravdu funguje, nevěřil bych, že je možné přetáhnout 15 nebo 20 kg těžkou rybu přes zatopené vinice, nebo oblast plnou stromů. Opět zřejmě funguje moment překvapení. Nesmíte ale zaváhat, pořád namotávat, aby ryba neměla čas se zorientovat.

Podobným způsobem jsem úlovky zdolával na maďarském Poloskei. Na jednom místě jsem chytal poblíž velké řady stromů, ale před nimi a vpravo byla volná voda. Po záběru bylo nutné s maximálně dotaženou brzdou rybu držet a nepovolit jí vplout do překážek.

Často už jsem cítil, jak šokovka dře o první kmen, ale když jsem nepovolil, ryba po chvíli vyplula na volnou vodu, kde už nebyl problém ji zdolat.

Když jsem na toto místo pustil kamaráda, měl obavu, že mu praskne prut – lehce povolil a tím samozřejmě o rybu přišel. Na jiném místě jsem zase kapry 12 až 15 kg zdolával přímo nad korunami stromů. Zdálo se neuvěřitelné, že se do nich nedostanou.

Ale když jsem jim nedal ani metr, ztráceli orientaci a do vázky se mi nezamotali, přestože to zdánlivě nebyl problém. Když jsem na tomto revíru začínal, zdolal jsem jednu rybu z deseti záběrů. Při posledních výpravách už bylo skóre téměř obrácené, tj. z deseti záběrů jsem ztrácel jednu až dvě ryby.

Bojkofilové na Královce

To na slovenské Králové je to úplně jiný příběh. Zřejmě je to dáno tím, že mnoho zdejších ryb tráví část roku v tažné řece Váh, která do přehrady přitéká. Dokonce ještě v první třetině přehrady bývá silný proud, jako byste byli na řece. Zaseknutá ryba zde velmi často ujíždí směrem dolů po proudu.

Mnoho ryb jsem zdolal i 500 metrů od místa, kde jsem měl položenou montáž. Mezitím jsem musel udici „vykotvičkovat“ z několika překážek. U žádné se ryba nezastavila, prostě jela dál a dál. A tak jsem na každém stromě musel vytáhnout kotvičku, vyprostit vlasec, případně ho přeříznout a znovu spojit, když ho nešlo z větví uvolnit. Mnohdy jsem ho měl po jedné výpravě jak sbírku uzlů, skoro každých deset metrů nějaký. Ale naprostou většinu ryb jsem dostal.

V poslední době jsem zde začal používat namísto kmenových vlasců pletené šňůry, které se přeci jen drží výš nade dnem a při uvolnění stoupají směrem k hladině. Proto se zachytí do menšího počtu překážek než vlasce. Na konci ale mám, tak jako vždy na tomto typu vod, silný šokový vlasec.

Ještě jednu zajímavou příhodu z této vody mám. Chytal jsem zhruba 600 metrů od břehu, na zadní straně koryta, které bylo plné zatopený stromů. Zhruba 150 metrů před ním byla cca 10 metru široká vyvýšenina. Byla bez překážek, rovná jako silnice. Zprvu jsem chytal i na ní, ale „chodily“ mi odtud jen malé ryby. Nechal jsem si na tom místě bójku, kdyby se něco změnilo a já se tam chtěl vrátit.

První kapr, který mi z místa v korytě zabral, po záseku uháněl směrem zpět. Než jsem k němu dojel, byl na oné vyvýšenině… omotán do mé bójky. „Co je to za blázna?“ říkám si pro sebe. Na jedné straně má koryto se stromy, na druhé straně taky a on si sjede 150 m do míst, kde je jen moje tyčovka. Několikrát bójku obtočil a čekal na místě.

O to víc jsem byl v šoku, když mi to udělal i druhý a vzápětí třetí. Začal jsem jim říkat „Bójkofilové“. Na jedné straně bylo nepochopitelné, že opomíjejí husté překážky a jezdí se takovou dálku omotat o jednu „větvičku“, z které jsem je snadno dostal. Na straně druhé bylo fascinující, jak v hlavě udrželi povědomí o překážce, která tam nebyla déle než dva dny – vždy se k ní neomylně dostali. Právě pro to je rybařina tak krásná. Nepřestává fascinovat a přináší překvapení a zážitky, na něž vzpomínáte celý život.