Po příjezdu k řece jsme byli všichni natěšení na velké candáty. Naše první zkušenost s touto obří řekou však nebyla příliš příjemná. Kromě několika nepatrných záběrů, které se nám nepodařilo proměnit, se nic nedělo.

Text: Radek Matouš, foto: autor, David Chalupa

Žabac

Naplněni informacemi až po okraj vystupujeme z lodi u královské hospůdky jménem Žabac. Zde se scházejí místní rybolovci a vyměňují si zkušenosti a zážitky z lovu. Na své úspěchy jsou náležitě hrdi, o čemž svědčí i stěna ověšená malými candátími podsvinčátky. Opravdu grandiózní fotky.

Ante, jeden ze členů Milanovy družiny, nás nenechává vydechnout a ukazuje na svém mobilu fotku více než dvoumetrového sumce uloveného na přívlač před deseti dny.  Přihazuje další žhavé obrázky skoro metrového candáta ze stejné doby a nám rychle vysychá v krku.

„Neuvěřitelné, unglaublich,“ spontánně komentuje David fotku vodního predátora. Na oplátku otevíráme čerstvé vydání Rybářství. Časopis jde z ruky do ruky a dobrá nálada rychle graduje. Místní královský hospodský Krešo je skutečný kouzelník, který rozehřívá naše těla i duše perfektně připravenou delikátní cejní rodinou. Víno ubývá, jazyky těžknou, břicha se plní a my se těšíme na další den, kdy vše už bude jenom na nás.

Ráno se na nás směje v penzionu Bakina kuča typická chorvatská snídaně. Bohatě prostřenému stolu vévodí nadýchaný chléb, který vypadá jak puzzle složené z buchet. Naše smysly dráždí voňavý pršut, taky papričky, domácí okurčičky a nechybí ani kousek sladkého.

Krize v první zátoce

Vyrážíme vstříc dunajským dobrodružstvím. Prší, fouká silný vítr, je něco málo nad nulou. Nikdo z nás nečekal, že krize nás dostane už v první zátoce.

„Kruci to je zima,“ cedí mezi zuby David a horečně si tře prochladlé ruce. „Že já si, blbec, nevzal rukavice,“ pragmaticky komentuje situaci. Snažím se být nad věcí a bez komentáře posílám světle zelenou gumu do chladných vod Dunaje. Moje snaha však netrvá dlouho a za stavu vysoké cukatury schovávám ruce do kapes. Optimizmus je pryč a já končím ve stejně křečovité poloze jako David. Pár jadrných českých výrazů rozráží chladivý chorvatský vzduch.

Balíme a vyrážíme na další horké místo, které je díky počasí pořádně chladné. Zátoku, kde byl chycen velký sumec, si dobře pamatujeme. Nádherný zlom z patnácti metrů na tři a malá tišina. Poctivě hážeme, střídáme barvy i velikosti gum i hlaviček, ale nějak se nám nedaří. 

„Do prčic!!!“ nese se do ticha ostrý Davidův výkřik.  Rychle se otáčím… Vidím nedefinovatelný strnulý výraz v jeho obličeji a ohromný svit v očích. „Byl tam, to ti byla rána do prutu – BUM. Ale spadl mi.“ 

Naše další snažení přináší pouze nedobrané kontakty, naše oči tak tváří v tvář kapitálnímu candátu nespočinuly, ale kdoví, třeba příště.

Napsat komentář