Dny prvního měsíce v roce bývají dlouhé. Nejen proto, že sluníčko se objevuje jen na chvilku. V tomto měsíci prostě pro rybáře moc příležitostí k lovu není.
text: NN
Sice je tu možnost rybaření na dírkách na privátních vodách (i svazových, které mají výjimku), ale není nad procházku u řeky. Proto už v lednu vždy nedočkavě vyhlížím březnové sluníčko jako příslib lepších časů, první vlahý vánek a oblevu, která řeky odemkne.
V posledních časech je vše ale jinak… Panuje voda bez ledu… Hned jak získám povolenku, tak přemýšlím, zda nevyrazit k vodě. Táhne mě to ven navzdory pohledu do kalendáře. Je první lednový víkend a moje žena říká: „Rybám je zima a spí.“ Jenže venku je třeba sedm nad nulou, navíc několik dní vydatně pršelo a Orlice má dva metry vody nad stav.
Není co řešit
V sobotu popadnu žížaly, prozvoním kamarády a hurá – zahajujeme! Sobotní ráno je slunečné. O důvod více jít k vodě. Na internetových stránkách Povodí Labe kontroluji aktuální výšku hladiny, abych se k řece vůbec dostal. A sháním kamarády. Přidá někdo ke mně?
Ne, ne… Vloni jsem zahajoval sám. Škoda… Těšil jsem se, jak nám ryby porostou mezi slovy. Zimní rybařina je náročná. Ryba se musí hledat, je opatrná a výběr místa je základním předpokladem úspěšného lovu. Úspěšným rybařením je pro mě v lednu den, kdy něco nástrahu vůbec vezme. Pomíjím schválně rybařinu na dírkách, to je jiná kapitola a lze při ní předpokládat (i vzhledem k cílenému zarybnění) větší úlovek.
Jako nejvhodnější místo pro lov jsem loni zvolil „soutok“ řeky a slepého ramene. Řekou táhne sněhová voda a v silném proudu se co chvilku objevuje změť větví. Hladina slepého ramena je trochu zamrzlá. V místě, kde se rameno spojuje s řekou, jsou však ideální podmínky pro zimní lov. Zelená, sněhová voda řeky se mísí s čistou vodou slepého ramene, voda je klidná a do velké plochy bez vlnek se opírá lednové sluníčko. Koukám zasněně kolem sebe a srdíčko pumpuje trochu rychleji.
Tady to půjde
Při volbě prutu porušuji své vlastní pravidlo o použití feederu. V zásadě chytám pouze na feeder vždy, neboť tomuto skvělému prutu se zkrátka musíte věnovat stále. Jenže je leden, spoustu záběrů nečekám, a tak zvyšuji pravděpodobnost záběru nastražením druhého prutu. Lednové sluníčko dělá divy. Usazuji se na stoličku, popíjím teplý čaj z termosky a je mi krásně.
Poklidnou hladinu na rameni rozčeří vlnky. Drobné rybky (kde se tu v lednu u hladiny berou?) evidentně pronásleduje dravec. Přemýšlím, zda bolen, možná i tloušť. Ze snění mě probere prudké škubnutí feederové špičky. Žížalka svým pohybem a barvou byla pro lednovou vodu správnou volbou. Vzhledem k formě záběru přemýšlím, zda je tam dole plotice, jesen nebo malá podoustev. V těchto místech je za jarního tání lovím často. Bohužel, jak rychle záběr přišel, tak i skončil.
Tohle má být můj první letošní záběr?
Po chvilce kontroluji hnojáčka a nahazuji znovu na rozhraní tišiny a proudu. Doufám, že mám před sebou další setkání s rybou. Ale ano! Situace se ale opakuje. Krátké prudké škubnutí… A nic. To už není náhoda, říkám si. Znovu kontroluji celou sestavu. Fluorokarbonový návazec (0,12 mm) by měl být vyhovující, stejně tak velikost háčku.
Nastražuji nového hnojáčka a trochu nervózně nahazuji na stejné místo. Úplně jsem v těchto minutách zapomněl na druhý prut. Jeho splávek, který byl těsně u zpola zatopených vrbiček, neklidně poskakuje. Nechce se mi věřit, že 5. ledna mají zdejší ryby takový apetyt.
Ještě zvláštnější je nástraha, na níž ryba bere. Navzdory přesvědčení, že v zimě se má nástraha ve vodě hýbat, nastražil jsem na háček toliko střídu z rohlíku. Poté, co splávek opisuje ve vodě mírnou půlkružnici, zasekávám.
Je tam!
Konečně! Ten pocit asi nikomu ze čtenářů popisovat nemusím. Ryba se snaží uniknout, a i když není kapitální, bojuje a zdá se mi, že si ho i vychutnává. Za chvíli se ale už pode mnou ve vodě objevuje válcovité tělo tlouště. Pořizuji pár fotek a rychle vracím rybu vodě. Jak mi vždy říkával děda: „Tak a dušička je spokojená.“
Balím feeder, neboť dvěma prutům (z nichž jeden je právě feeder) se věnovat nedokážu a pokračuji dále jen v lovu na plavanou. Úplně upouštím od lovu na žížalu a věnuji se jen nástraze v podobě rohlíku. Ryby mají evidentně chuť, berou. A dokonce se několikrát ozve i poměrně silné cáknutí, jak ryby v keřích vyskakují nad hladinu. „Tento způsob ledna zdá se mi být poněkud nevšedním,“ hlasitě parafrázuji klasika Vladislava Vančuru.
Po necelých dvou hodinách se pomalu chystám k odchodu. A přemýšlím, zda jsem si mohl přát víc. Začínám pomalu rovnat věci v rybářském vaku, když se splávek opět rozjede. Tentokrát se oproti minulým záběrům noří pod hladinu rychle a evidentně jde o jiný druh ryby.
Po záseku se vydává na zběsilý úprk a přemýšlím, zda se dříve zamotá do vrbiček, vyprostí z háčku, nebo zda vydrží slabý návazec. Dnes mám ale, zdá se, šťastný den. Ryba vyplouvá na volnou hladinu a teď je vše už jen otázkou trpělivosti a času. Když se mi soupeře konečně podaří dostat ke břehu, jsem skutečně překvapen. V mělké vodě se povaluje macatý kapřík. Pravda, žádný habán to není, ale potěšil mě ohromně. První lednová vycházka a hned kapr!
Dostává svobodu a domů se mi jde lehce. Začíná úřadovat mrazík, ale nevadí mi. Hřeje mě totiž pocit, kteří znají asi jen rybáři.
Diskuze k článku (0)