Problematika používání olova jako zátěže při lovu ryb je v posledních měsících hodně diskutována. Ministerstvo životního prostředí pracuje na materiálu, jehož součástí je také návrh na omezení olova jako rybářské zátěže. V pátek 25. října se s ministrem Mgr. Richardem Brabcem sešli zástupci Českého rybářské svazu. Veřejné prohlášení z tohoto jednání zveřejní Ministerstvo životního prostředí v úterý.

text: Ondřej Cupal a David Štrunc, foto: Josef Mareš

S Brabcem se na schůzce sešli předseda ČRS dr. Karel Mach, jednatel Svazu Ing. Roman Heimlich a další zástupci ostatních dotčených subjektů. Zástupci ČRS se plánovali na schůzce ohradit proti plánovanému zákazu používání olověných závaží.

O tom, jak schůzka dopadla, se veřejnost dozví v první pracovní den příštího týdne, tedy v úterý. „Pozitivní zprávou pro rybářskou veřejnost je, že se podařilo dospět k dohodě, o jejíž podobě bude informovat širokou veřejnost v úterý 29. října Ministerstvo životního prostředí formou oficiálního tiskového prohlášení,“ informuje web ČRS.

V rybářském světe je olovo téměř nenahraditelné. Při lovu kaprů se sice dají použít alternativy jako beton nebo kámen, v přívlači nebo při lovu na plavanou plnohodnotná alternativa zatím neexistuje.

Časopis Rybářství se této problematice věnoval už letos na jaře. Přinášíme vám článek z dubnového čísla.

Zákaz olova? Plnohodnotná náhrada není

V březnu 2015 zadala Evropská komise, výkonný orgán Evropské unie, nezávislé Agentuře pro chemické látky (ECHA) za úkol vypracovat studii o vlivu olova (včetně olověné munice a rybářských olůvek) na životní prostředí.

Na území České republiky už platí plošný zákaz používání olova v oblasti mokřadů, ECHA v září loňského roku doporučila tento zákaz rozšířit i mimo ně – tedy na veškeré plochy.

Proti tomuto doporučení se zvedla velká vlna kritiky. ČRS svolal společně s Českomoravskou mysliveckou jednotou tiskovou konferenci, na níž odmítli závěry agentury ECHA. Tzv. Protestní nótu později předali čelním představitelům státu zástupci sdružení Liga Libe, která ve věci zastupuje kromě ČRS také Moravský rybářský svaz, Českomoravskou mysliveckou jednotu, Svaz vojáků v záloze ČR, Český střelecký svaz, Brněnský městským střelecký sbor a Svaz důstojníků a praporčíků armády ČR.

„Naléhavě vyzýváme Vládu České republiky, zejména pak dotčená ministerstva a ministry a veškeré ostatní organizace shora uvedené, jimž je tato spojená výzva přímo určena, k budoucímu a především včasnému jednání, které zamezí a bude zcela eliminovat pokusy Evropské komise, potažmo agentury ECHA, o naprostý zákaz olova v olověných střelách a rybářském olůvku,“ stojí ve výzvě.

Olovo ve vodě neškodí

Plánovaný plošný zákaz olova považují na nesmyslný i odborníci. „Jde o zbytečně radikální přístup. Stačí si představit, kolik olova zůstalo po průměrné bitvě v půdě. Přesto dnes na takové půdě běžně sklízíme obilí a nikdo se z toho neotrávil. Je to dáno tím, že olovo je chemicky poměrně stabilní prvek. Proto se používá v antikorozních nátěrech, nerozpouští se ani v běžných minerálních kyselinách – vzpomeňme například, že odolává kyselině sírové v akumulátorech; jeho vysoké odolnosti vůči korozi vodou se využívalo při stavbě vodovodních sítí,“ poukazuje Pavel Vrána, odborný referent pro životní prostředí ČRS.

„Drtivá většina olověných zátěží díky své vysoké specifické hmotnosti okamžitě zapadne hluboko do vrstvy substrátu, která s vnějším vodním prostředím dále nekomunikuje, nebo se obalí pevnou vrstvou oxidů a nárostu a další komunikace s vnějším prostředím je tímto přerušena. Nikomu a ničemu tak dále neškodí. Interakce olova s vnějším prostředím nastanou pouze v případě extrémních změn chemického prostředí, ke kterým v našich revírech nedochází.“ dodal Vrána.

Jestliže se v přírodě objeví olovo ve tkáních rostlin a živočichů, nejsou na vině sportovní rybáři. „Pokud je mi známo, nebylo v České republice prokázáno zvýšení obsahu olova ve svalovině ryb v souvislosti s výkonem rybářského práva. Lokálně byla prokázána zvýšená zátěž olovem ve tkáních ryb v souvislosti s průmyslovou výrobou. Zdroji difúzního znečištění olovem může být řada jeho průmyslově využívaných sloučenin, které nalézají uplatnění v pigmentech, rozbuškách, elektroprůmyslu (fotočlánky, pájky, ochrana kabelů), výrobě skla (broušené a optické sklo), jaderném průmyslu (stínící materiál proti radioaktivnímu záření) nebo automobilovém průmyslu (autobaterie, spalování olovnatého benzínu – tetraethylolovo jako antidetonátor). Málo známý je fakt, že zdrojem olova ve vodním prostředí může být i lodní doprava. Zde olovo často tvoří podstatnou část lodního nátěru,“ dodal Vrána.

Zvítězí zdravý rozum?

A co na případný zákaz olova říkají obchodníci s rybářskými potřebami, kteří by museli do svého sortimentu hledat za olovo náhradu? „Je to podle mě klasická ukázka toho, že mnohá rozhodnutí (i když toto ještě nepadlo) jsou dělána za úřednickým stolem, bez hlubších znalostí problematiky,“ říká Michal Kučera, majitel společnosti Mikbaits.

„Z olova se donedávna dělaly rozvody pitné vody, které stále používají statisíce lidí nejen v Česku,“ kroutí hlavou. „Osobně doufám, že zvítězí zdravý rozum a zákaz používání olověných zátěží nepadne,“ dodává Kučera.

To Karel Nikl, šéf stejnojmenné společnosti, se obává, že EU k zákazu nakonec sáhne. „Ekologie je dnes populární téma. Olovo se ve vodě neuvolňuje a nikde neškodí, přesto se domnívám, že zákaz Evropská unie nakonec vejde v platnost,“ říká Nikl.

„Pokud by po nás rybářích naměřili zvýšené množství škodlivého olova, byl by zákaz oprávněný, ale pokud vím, nic takového se ještě nestalo,“ pokračuje Nikl.

„Zákaz olověných zátěží by pro rybáře znamenal velké komplikace a zřejmě i neřešitelné problémy. Reálně neexistuje při zachování rozumné ceny žádná vhodná náhrada dnes používaných rybářských olůvek,“ říká Karel Skalický ze společnosti Mivardi.

Beton nebo kámen

Nejmenší problémy při hledání alternativy za olovo skýtají zátěže s vyšší gramáží. Na trhu lze již dnes nalézt zátěže vyrobené z kamene, betonu nebo z čirých materiálů.

Výrobou těžších zátěží se zabývá společnost Ufo Sinker, která nabízí tzv. betůvka. „Jedná se o speciální cementovo-betonovou směs (obal) a přírodní železnou rudu bez jakýchkoli chemických prvků,“ říká majitel firmy Michal Kudláček, jehož výrobek má čtyřprocentní nasákavost, takže se na ně dají použít vonné dipy.

Dalším benefitem betůvek je fakt, že v případě chytání na tzv. odpadávačku lze betůvky vytáhnout pomocí magnetu zpět a opětovně použít. Nevýhodou je však poměrně nízká hustota materiálu – zatímco betůvky váží kolem 4 gramů na 1 cm3, jeden centimetr krychlový olova váží 11 gramů.

Ovšem nižší hustotou ve srovnání s olovem se potýkají takřka všechny alternativy. „Tyto materiály vyžadují pro dosažení určité hmotnosti použití zátěže s mnohem větší velikostí, než je velikost srovnatelně těžkého olůvka,“ shrnuje Skalický ze společnosti Mivardi.

Zvětšení objemu pro dosažení stávající váhy je však pravděpodobně jedinou cestou, jak olovo nahradit. „My například nabízíme „čirá olova“ od britské firmy Osprey,“ říká Kučera z Mikbaits. „Jsou ze speciálního materiálu, který na první pohled vypadá jako sklo. Jedná se však o pevnou hmotu, která vydrží i náraz do tvrdšího předmětu. Menší nevýhodou je fakt, že se vyrábějí jen do 70 gramů,“ dodal Kučera.

Další alternativu skýtají kamenné zátěže. V nabídce obchodníků s rybářskými potřebami jsou k dostání přírodní broušené valouny. Při výrobě se kámen naruší, zářez se vyplní epoxidovou pryskyřicí a do té se zapustí obrtlík. Jedná se o ekologickou a levnou variantu.

Wolfram je těžší, ale drahý

Problém nastane, pokud se pokusíme najít náhradu za zátěž s nižší hmotností. Všechny příznivé vlastnosti olova totiž žádná jiná látka nenabízí. Olovo má vysokou hustotu, navíc se dobře zpracovává (má nízkou teplotu tání), jeho pořizovací cena je nízká, je skvěle tvarovatelné a po nárazu na pevnou překážku se deformuje, ale nepraská. Všechny ostatní látky některé z těchto benefitů postrádají nebo by zatěžovaly životní prostředí ještě víc než olovo.

„Většina alternativních zátěží představuje jen jinou formu negativního vlivu na životní prostředí. Měď je toxická pro vodní bezobratlé, zinek vysoce toxický pro rybí plůdek,“ vysvětluje Vrána. „Ideální náhradou se jeví snad jen zlato,“ usmívá se Nikl představě, kolik by asi tak rybář za několikagramové závaží zaplatil.

„U malých gramáží, které se používají například na vyvažování splávků a podobně, se nabízejí kovy s vyšší hustotou, jako je například wolfram. Ten má oproti olovu větší váhu při stejném objemu,“ upozorňuje Tomáš Kočica, tiskový mluvčí ČRS.

Hustota wolframu (přes 19 g/m3) je pro rybáře výhodná, pro wolfram mluví i fakt, že se jedná o netoxický prvek. Potíže se však objevují při jeho zpracování. „Jedná se o prvek extrémně teplotně stabilní (nedá se odlévat), spéká se ve formě prášku až za použití velmi vysokých teplot.

Jeho světové zásoby jsou navíc omezené, a proto je velmi drahý,“ vysvětluje Vrána. To potvrzuje i Skalický. „Jedná se o velmi drahé řešení, znamenalo by to obrovské zdražení současných olůvek,“ říká.

Ani to ale při výčtu nevýhod není vše. Wolfram totiž s olovem nesdílí jeho plasticitu. „Zatímco olovo je tvárné, snadno deformovatelné a tak lze například olověné dělené zátěže (broky) snadno aplikovat na vlasec stisknutím peánem nebo kleštěmi ze stran, u wolframu nic podobného možné není. Na stisknutí wolframové dělené zátěže je třeba vyvinout poměrně značnou sílu a ten pak namísto deformace praská. Proto dnes rybáři používají wolfram pouze v omezeném množství, v podobě wolframových korálků (hlaviček) při výrobě zatížených umělých mušek,“ říká Kočica.

Více peněz, méně pohodlí

Obdobné problémy jako milovníci plavané by museli řešit i vyznavači přívlače. Třpytky nebo třeba wobblery by mohli samozřejmě používat dál, potíže nastávají s jigovými hlavičkami používanými na vláčení gumových nástrah. Kromě wolframu se nabízejí i další možnosti.

„Jigové hlavičky z betůvek jsme zkoušeli v praxi a při klasické vláčce jsme chytali candáty i štiky,“ říká Kudláček z Ufo Sinker.

Některé společnosti už dnes nabízejí látky s částečným obsahem wolframu (právě kvůli vyšší hustotě), hlavičky potažené teflonem, odolnou barvou nebo ocelové zátěže, na které se dají nasadit háčky, podobně jako muškaři nasazují tungstenové (anglický název pro wolfram) korálky.

V teoretické rovině se nabízejí (a to nejen pro jigové hlavy) ještě další možnosti. Jednou z nich je cín (hustota 7 g/m3) nebo kombinace bismutu a cínu (hustota 8,72 g/cm3). Výrobci by se mohli zaměřit také na Fieldův kov (slitina 32,5 % bismutu, 51 % india a 16,5 % cínu), který se používá při výrobě modelů nebo pojistných ventilů.

„Věda jde dopředu a může se stát, že ještě někdo objeví nějaké další řešení,“ říká Nikl. „Ale pokud zákaz (olova) přijde, určitě se ryby nepřestanou lovit. Budou se chytat stejně horlivě, se stejným nadšením a láskou jak s olovem, tak bez něj,“ dodal.

O tom, jestli EU sáhne po tak radikálním řešení, jako je plošný zákaz olova, se můžeme zatím jen dohadovat. Pokud se tak stane, je jisté, že rybáři budou nuceni při používání zátěže sáhnout hlouběji do peněženky. Zvykat si budou také na vlastnosti nových materiálů, olovo totiž žádná z alternativ plnohodnotně nenahradí.

Napsat komentář