Jak ryby přijímají potravu

V rybářské literatuře jsou poměrně často při charakteristice rybího těla uváděny i různé typy rybích úst. S různě tvarovanými tlamami a tlamkami poměrně úzce souvisí způsoby přijímání potravy, o nichž se ale publikace nebo časopisy zmiňují méně často. Proto bych chtěl uvést pár informací i na toto téma, přičemž se zaměřím hlavně na sladkovodní evropské druhy ryb.

text: Jozef Májsky

Z poměrně malého počtu dobře zachovalých fosilií lze usuzovat, že většina prvních rybovitých obratlovců se živila dravě. Jak se kořisti zmocňovali první prapředci našich ryb, to můžeme pouze hádat. Nelze vyloučit, že po vzoru vývojově „primitivnějších“ žraloků si pomocí zubů ostrých jako břitva jednoduše ukously z kořisti sousto.

Jako názorný příklad nám mohou posloužit masožravé piraně. Mnozí vědci se ale spíš domnívají, že „praryby“ po dostižení nebo prudkém výpadu jednoduše uchvátili kořist doširoka otevřenými čelistmi, podobně jako třeba štika. Srovnání a nasměrování rybky hlavou směrem do jícnu je obecně známé, týká se hlavně větší kořisti, která by se mohla při polykání vzpříčit.

Podobně loví i candát nebo okoun, tyto dravci ale méně často číhají v úkrytu po štičím způsobu, spíš houf rybek pronásledují. Zatímco okouni loví raději při hladině, candáti dávají často přednost hlubší vodě. I když na rybky dokáží útočit v rojnici, což zvyšuje jejich úspěšnost, nelze zde hovořit o nějaké koordinaci.

Podobnou strategii s charakteristickým závěrečným výpadem používá i bolen, který ale patří spíš mezi samotářské lovce. Ovšem mělké štěrkové lavice s tisíci kusy potěru dokáží přilákat i několik těchto kaprovitých dravců. Protože bolen se ve většině případů zmocňuje rybí drobotiny u hladiny, jedná se spíš už o chňapnutí po kořisti.

Tato lovecká technika je typická hlavně pro druhy sbírající suchozemský hmyz z hladiny, třeba pstruha, všechny druhy jelců, ale i ouklej a jiné kaprovité druhy ryb s koncovými nebo vrchními ústy, které číhají na kořist pod hladinou. Někdy při sběru menších soust lovec téměř nerozčeří hladinu, jindy, například při lovu chrousta, stříkají kolem tlouště gejzíry vody, protože se mu nemusí podařit napoprvé dostat tvrdého brouka do široké tlamy.

V zápalu lovecké vášně se pak pstruzi, ti nejčastěji, předvádějí jako akrobaté. Za rojícím se hmyzem vyskakuji i poměrně vysoko nad vodní hladinu. Některé tropické ryby vymršťující se za hmyzem, pavouky a drobnými obratlovci to dokáží i metr vysoko. Třeba na jihoamerickou arowanu dvouvousou sice nemají, ale přesto je to fantastická podívaná.

Od chňapnutí po drobném plovoucím hmyzu je pak už jenom kousek k srkání, kdy ryby nasávají z hladiny více drobných živočichů najednou. A velice často i potravu, kterou jim nabízí člověk. Kdo z rybářů by neznal kapří mlaskavou symfonii, kdy vousaté žluté tlamky luxují z hladiny rozmočené pečivo, chléb nebo jiné plovoucí dobroty.

Někdy přitom musejí zápasit o nabízené laskominy s divokými kachnami, místy i s lyskami a labutěmi. Právě na příkladu kapra lze demonstrovat, že u mnoha druhů ryb sice jistý způsob přijímání potravy dominuje, přesto ovládají i jiné, často diametrálně odlišné techniky.

Většina z nás jistě někdy pozorovala houf kaprů, který pomaloučku plave těsně pod hladinou a kdy ryby jen zdánlivě klidně dýchají. Když je sledujeme pozorněji, zjistíme, že tu a tam začne některý z nich jakoby přežvykovat. Právě v tu chvíli jsme se stali svědky toho, jak se kapři pasou na zooplanktonu, takže se dočasně mění ve filtrátory.

Ani zdaleka ovšem nemohou konkurovat specializovaným planktonožravým druhům ryb, jakými jsou mnozí síhové s velmi hustými a dlouhými žaberními tyčinkami tvořícími husté síto.

Výkonný filtrační aparát mají i introdukovaní tolstolobikové. Planktonofágní ryby při dýchání zachycují drobné korýše na žaberních tyčinkách, které pokrývají z přední strany žaberní oblouky. Když pak ryba cítí, že se na jejím žaberním sítu zachytilo už dost potravy, trochu ji požvýká a pak spolkne.

Rybáři specializující se na lov kaprů jsou ale určitě nejraději, když zaregistrují pro tento druh nejtypičtější způsob přijímání potravy – nasávání ze dna. Už pohled na vysunovatelná ústa kapra, cejna nebo podoustve naznačuje, že máme před sebou typického bentofága, tedy rybu živící se hlavně živočichy dna.

Při tomto způsobu krmení se kapr, resp. i jiné kaprovité druhy ryb, postaví šikmo hlavou dolů, chvíli pátrají po vhodném soustu, pak vyšpulí pysky a s typickým mlasknutím nasají vodu spolu s bahnem nebo pískem, což provází zvíření oblaku kalu. Někdy se doslova staví na hlavu, kterou zavrtají hluboko do substrátu.

Parmy přitom dokáží odvalovat masitými nosy i poměrně velké kameny. Kapři pak po tomto bagrování couvnou, zastaví se v horizontální poloze a po chvíli vyplivnou nepoživatelné části sousta – bahno, písek, rostlinné zbytky apod. Následuje rozžvýkání všeho poživatelného – měkkýšů, larev hmyzu, červů nebo i kukuřice a pelet – pomocí požerákových zubů. Po spolknutí potravy ryba pokračuje v krmení do doby, než se nasytí. Nebo ji něco nevyruší.

Ve světě ryb jsou dosti rozšíření i predátoři lovící kořist nasátím. Mezi našimi dravci to platí ve větší míře snad jen v případě sumce, který při uchvácení rybky vytváří ve své široké tlamě poměrně silný podtlak, takže ji z několika centimetrů doslova vcucne. Podle tohoto zvuku zkušení rybáři poznají nejen to, že zalovil právě sumec, ale i to, jak je přibližně velký.

Mezi exotickými druhy nacházíme podstatně více výkonnějších dravců – specialistů. Někteří využívají pro nasátí kořisti extrémně vysunutelná ústa – třeba v Amazonii žijící ostnáč Schomburgkův, známý pro tvar těla jako „listová ryba“.

U obrovských mořských kaniců, s nimiž už nejeden sportovní rybář sváděl marný boj, se kromě vysunutelné tlamy podílí na nasátí kořisti i roztažitelná lebka, na které jsou některé kosti spojeny pouze pružnými vazy. Jako výkonná vývěva fungují i ústa dalších mořských ryb – hlubokomořských příšer s obrovskou tlamou, ale i gracilních jehel s drobnou protáhlou tlamkou nasávající plankton.

Zvláštní skupinu ryb představují druhy, které preferují rostlinnou potravu, resp. se živí výlučně řasami nebo rostlinami. Zkušenosti nám sice napovídají, že i perlín si rád pochutná na kostních červech, ovšem ve vodách zarostlých vegetací se hlavně větší kusy živí téměř výlučně jemnolistými rostlinami – stolístky, rdesty, zblochany apod. Tento druh má k uždibování vegetace uzpůsobená pinzetovitá ústa, tvrdší rostliny proto v jeho jídelníčku nejsou.

Na vodních rostlinách si někdy pochutná i kapr, specializovanou býložravou rybou je i nepůvodní amur bílý, který doslova spásá mnohé druhy vodních a mokřadních rostlin dokonce i zaplavenou suchozemskou vegetaci při zvýšené hladině vody.

K tomu mu slouží tvrdé rty, jednotlivá sousta pak rozmělní pomocí požerákových zubů. Je zajímavé, že dokáže spást i tvrdé listy rákosu. Lekníny a stulíky mu naštěstí nechutnají. Tento specializovaný východoasijský druh je možné v rybnících přikrmovat i zeleným krmením – jetelem a vojtěškou.

Mezi unikátní kaprovité druhy v naší ichtyofauně určitě patří ostroretka stěhovavá. Po většinu roku se tento druh živí hlavně seškrabáváním nárostů řas z kamenů. Protože v nich žijí mnozí bezobratlí živočichové, spolu s řasami získává zároveň i živočišné bílkoviny.

K přijímaní této specifické potravy se u ostroretky rty štěrbinovitých úst proměnily v ostré rohovinové hrany. Pasoucí se ostroretky v mělké čisté vodě prozradí jejich blýskající se boky. A i když ryby odplují, zůstanou na zařasených kamenech pod vodou charakteristické rýhy po jejich hodování.